aneb

Tady se nic neděje...

O čem jiném psát v těchto dnech než o Ukrajině, o tom, jak Putin a jeho „neoznačení ozbrojenci“ obsadili Krym. Mimochodem – viděli jste ty vojáky bez distinkcí, zato s černými maskami na tváři na záběrech z kamer nebo fotoaparátů? Je v tom cítit cosi ďábelského, řekl bych, kdybych nebyl bezvěrec.

O čem jiném tedy psát, říkám si, ale nechce se mi. Začíná jaro, slunce svítí, vzduch se tady ve střední Evropě čistí, brzy zavoní i ve městě. Nevím, jestli to s tím nějak souvisí, ale zjišťuji, že od té doby, co se při chůzi opírám o berle, jsou ke mně lidé laskavější, vlídnější, sem tam se dokonce i usmějí. A tak bych na oplátku i já, ačkoli se psaní o tom, co se děje na východ od našich hranic, asi vyhnout nemohu, rád přispěl sdělením, které není tak bezútěšné, i když to třeba bolí jako ta moje artróza v kyčlích.

Myslím, že přece jen už nejsme tak lhostejní, zahledění do sebe ani tak hloupí, abychom nerozpoznali paralelu mezi tím, jak si Putin počíná na Ukrajině, a tím, jak před válkou obsazoval sousední země Hitler. My Češi sice neztělesňujeme výkvět světové morálky, ale snad právě proto, že jsme do značné míry bez iluzí, se v nás za ta staletí vyvinula na lži různých vladařů zvláštní citlivost. Ten člověk z Kremlu nám teď těžko něco jen tak nakuká.

Možná jsme se za poslední roky přece jen trochu změnili k lepšímu. Na počátku osmdesátých let jsem napsal písničku Božskej klid, protože se mi zdálo, že lidí, kteří si lebedí, že u nás se naštěstí nic zásadního neděje a dramatické změny se odehrávají kdesi daleko, je čím dál víc:

Vím že je spousta malejch věcí
Pro který stojí za to žít
Hovězí filé dvě tři deci
Solidní plat a božskej klid

Člověk se někdy třeba těší
Z toho že venku neleje
Někde se střílí vraždí věší
A tady se nic neděje
/.../
Někde je zločin denním chlebem
Někde je hlad a kurděje
Někde by peklo bylo nebem
A tady se nic neděje

Takovej svět by nebyl pro mě
Já bych tam nikdy nemoh žít
Já musím vědět že mám v domě
Solidní plat a božskej klid

V posledních dnech jsem tu písničku oprášil a zase ji zpívám na koncertech. A s jistou dávkou mírného optimismu bych si dovolil tvrdit, že lidí, kteří by dneska zastávali stejný názor jako hrdina té písně, zase tak moc neznám a že jich možná i ubylo. A jestli se nepletu, tohle by byla opravdu dobrá zpráva.

Navíc nám třeba nakonec dojde, že když už jsme jednou závislí na ruském plynu a ropě, bude rozumnější, že nám Temelín postaví někdo jiný. A přes všechny národovecké řeči nám možná dojde i to, že členy Evropské unie nejsme jen kvůli tomu, abychom čerpali dotace, ale že jde jednoduše o naši budoucí příslušnost k evropskému světadílu.

Šourám se po městě o berlích, a přestože zabírám dost místa, občas někam vyčnívám a kamsi trčím, ještě mi nikdo neřekl něco jako „uhni, dědku“, lidi jsou naopak vstřícní, milí, samý žert a úsluha. Občas mě sice ta artróza opravdu trápí, ale v takové civilizované společnosti se to vlastně dá vydržet. Je dobré si to občas uvědomit – a vzpomenout si na všechny ty odhodlané lidi z Majdanu i odjinud. Nechtějí nic zvláštního, prostě by se jen rádi dožili aspoň toho, nač teď vesměs denně nadáváme my…