aneb

Zázraky se dějí

Poslední dobou dělím lidi na dvě základní skupiny – zjednodušeně řečeno na ty, kteří se chovají, přemýšlejí a snad dokonce cítí tak, jako by jim šlo jen o peníze, a na ty ostatní, jež zajímá i něco jiného. Nic objevného, řeknete si, ale ona ta myšlenka zase tak moc banální není. Alespoň pro ateistu jako já, který měl v životě období, kdy pořád hledal, jestli existuje ještě něco víc než „hmota, objektivní realita nezávislá na našem vědomí“, a teď už to nehledá, prostě to nechává jen tak, ať si to je, když to je, a není-li to, i ta „hmota“ je tak zajímavá, že je to vlastně zázrak.

No prosím, a už jsem u slova zázrak. To bude tím, že jsou Velikonoce a já je trávím v nemocnici, vzdálen kostelům i garážím, pomlázkám, malovaným vejcím i všem tradicím novým, třeba automobilovým nehodám o takzvaném dlouhém víkendu. Tady u nás v nemocnici se Velikonoce slaví na chodbě. Máme tam z čehosi umotaného obrovského zajíce a pod ním pár kraslic. Tato instalace naprosto zapadá mezi další zdejší artefakty, například umně vyvedené nápisy KOUŘENÍ ZAKÁZÁNO na asfaltu pod mým oknem, kolem nichž postávají lační kuřáci s kávou z automatu a narychlo vdechují, co potřebují, anebo cedule v mé koupelničce s nejednoznačnou pobídkou STLAČENÍM PŘIVOLÁTE SESTRU! Je tu zkrátka spousta drobností, které vás přivedou na jiné myšlenky a možná i rozveselí, a to ani nemusíte zapínat televizi...

Zázraky se tu ovšem dějí.
„Zvedněte tu nohu,“ vyzvala mě fyzioterapeutka Eliška po třetím dnu cvičení – a já jsem to najednou dokázal. To, co se mnou prováděla na vyšetřovacím stole, připomínalo šamanské praktiky, avšak je to podloženo mnohaletým vysokoškolským studiem a odměňováno neúnosně mizerným platem i podezíravými pohledy tupější části populace.

„Za tohle by vás ve středověku upálili,“ zafuněl jsem vděčně a ona se usmála: „No jo, to asi jo.“
Druhý den si ze mě udělala demonstrační pomůcku a přizvala dva studenty, aby to se mnou zkusili taky. Opět jsem zvedl postupně obě nohy a měl chuť prohlásit něco rouhavého, když jsou ty Velikonoce, o soukromém zmrtvýchvstání nebo o zázraku. Naštěstí se mi včas vybavila věta z Buñuelovy Mléčné dráhy: „Zázrak je silný zážitek, ale nesmíte si to tak brát,“ a tak jsem se raději dal do cvičení.

Odpoledne jsem se pak začetl do sloupku o Velikonocích od Martina Fendrycha. Psal o nich krásně: „Pravda o křesťanských Velikonocích není příjemná. Nemilosrdně nám strká čumák do kaluže smrti, na niž bychom nejradši zapomněli...“

A citoval různé prameny a líčil pašije jako drama současného světa. Sice prý jen 7,1 procenta dotázaných se v jakési anketě přiznalo, že se o Velikonocích věnují „duchovním činnostem“, ale že to zase není tak málo.

Mám ho rád od té doby, co jsme se poznali. To byl ještě náměstkem ministra vnitra a vypadal jako chlapík z drsné školy. Pak jsem navíc zjistil, že je hluboce věřící, a měl jsem ho ještě radši, i když, jak říkám, já jsem ateista. Snad proto, že tomu, co říkal, jsem vždycky rozuměl, navíc je z lidí – procenta neprocenta –, kteří se věnují duchovním věcem o svátcích i mimo ně, a i když oni jsou věřící a já se jen tak divím a doufám, máme spoustu společného. Třeba jen tu banální myšlenku, že jsou na světě i jiné věci než jen peníze.

A také kvůli takovým lidem se mi podařilo na Veliký pátek tu nohu zase o něco výš zvednout...


(Psáno pro Týdeník Rozhlas)