aneb

O skutečném hrdinství

Pro rozhlasovou stanici Vltava chystám pořady o portugalské kultuře, a tak se mi se zpožděním dostala do ruky i téměř šestisetstránková bichle nazvaná Šifra samotného Boha, jejímž autorem je Portugalec José Rodrigues dos Santos. Upoutal mě tím, že hned za mottem ze Zjevení svatého Jana na další straně zdůrazňuje, že „všechny vědecké teorie zde předkládané zastává řada fyziků a matematiků“.

Trpělivě jsem se tedy začal prodírat interpretacemi teorie relativity, úvahami o možnosti existence duše, o velkém třesku či konci světa a zároveň se ocitl s hlavním hrdinou v íránském vězení, tibetském klášteře, v kleštích CIA i v náručí svůdné superinteligentní krasavice. V té knize jsem postupně našel odpovědi snad na všechny otázky globálního světa; jediné, co jsem tam ovšem nenašel, byla radost ze čtení. Všechno bylo podivně naházené na jednu hromadu, i předpokládané erotické splynutí hlavních postav bylo nakonec ukázkově nudné, vykalkulované a bez fantazie.

Jsem však důvěřivý čtenář, a než mi tohle všechno došlo, dlouho jsem se utěšoval, že autor sice má chabý slovník a vlastně žádný literární styl, ale chce nám zkrátka sdělit něco závažného, co se nás opravdu týká, a tak pro jednou může koneckonců forma trochu ustoupit obsahu. Mám zřejmě málo zkušeností s takzvanými bestsellery, nevyznám se v komerční literatuře a navíc příliš důvěřuji autorům ohledně poctivosti jejich snahy o sebevyjádření.

Louskal jsem další a další v podstatě nestravitelné stránky, nutil se k trpělivosti a napomínal se, že nic podobného jsem přece ještě nikdy nečetl, tak to snad mohu jednou vydržet. Až mi konečně došlo, co se se mnou děje:

Přistihl jsem se, že mám velmi podobný pocit ztráty vlastního vkusu, jaký jsem na sobě zpozoroval, když jsem poprvé vystoupal na kopec k asi nejkýčovitější stavbě svého života – k zámku Pena v portugalské Sintře. Na troskách středověkého kláštera zničeného v roce 1755 zemětřesením vyčaroval ve druhé polovině 19. století německý amatérský architekt Wilhelm Ludwig von Eschwege eklektickou stavbu inspirovanou snad veškerými architektonickými slohy a odkazující na všechny kultury světa, čímž mě přivedl až k pocitu, že jsem se zbláznil, případně zcela ztratil smysl pro krásu. Nad Šifrou samotného Boha jsem se náhle cítil úplně stejně; obviňoval jsem se, že to je určitě moje chyba, a byl jsem zmaten.

Tenkrát v Sintře jsem se nakonec zachránil sestupem do nížin a návštěvou slovutného královského hradu v centru města. Tam bylo naopak všechno v nádherném souladu, a proto jsem po chvíli na tu snůšku nevkusu v zámku na kopci zapomněl a srovnal se.

S Šifrou samotného Boha jsem tedy udělal zhruba totéž: tlustý „bestseller“ o podstatě světa jsem odložil a vyňal z knihovny mnohem skromnější publikaci, eseje českého Portugalce Jorgeho Listopada. Mimo jiné tam stálo:

Naše hrdinství spočívá v tom žít dále bez určeného a dobrovolně přijatého smyslu. Naše hrdinství je ovšem také jej čestně hledat a nesedat žádným pseudoúkolům na lep!
A to mě uklidnilo.

(psáno pro Týdeník Rozhlas)