aneb

Neudělat si ostudu

Tak tedy tentokrát na Island o berlích. Pravda, je to trochu podivný nápad, ale zájezd se vyprodal, v záhlaví stálo jméno průvodce a na operaci kyčelních kloubů půjdu až v srpnu, to neuspěchám. Navíc se mi po Islandu jako obyčejně stýská, nemůžu se dočkat, jaké je tamní jaro, a přemýšlím, jestli nebudou mlhy a my vůbec něco uvidíme. Bude to sázka do loterie, už se těším...

Rodinnou tradici cest na Island založila na konci sedmdesátých let moje matka a vlastně to celé vzniklo náhodou. V těch letech takzvaného bezčasí pořádala každý týden pro přátele den otevřených dveří. Tenkrát se žilo bohatým soukromým společenským životem, protože ten veřejný nestál za nic. Jednou připadl den otevřených dveří na silvestra a hosté se jí prý zeptali, co bude dělat příští rok.

„Co jsem jim měla říct, když skoro nic dělat nejde? Že půjdu asi do háje? Tak jsem místo toho prohlásila: Ále – pojedu na Island!“ vyprávěla mi později. Zasmál jsem se tomu, protože Island byl tehdy pro našince opravdu velmi daleko.
„Jenomže oni na to nezapomněli,“ dodala. „A teď se mě pořád ptají, kdy už se vydám na cestu. Já tam asi budu muset opravdu jet, abych si neudělala ostudu.“

A tak začala o Islandu shromažďovat všechny dostupné informace, přečetla si knihu Tórberga Tórdarsona Kameny mluví, seznámila se s guru všech českých islandologů Helenou Kadečkovou a nějak vyhandlovala i devizový příslib, o který nikdy předtím nežádala. Vydala se na ostrov a napsala o něm romantickou knížku Chvála putování, v níž popisuje, jak se setkala s legendárním faerským spisovatelem Williamem Heinesenem, jak spala pod širým nebem, jak ji přijala islandská prezidentka Vigdís Finnbogadóttir, jak spadla do moře mezi břeh a loď a utopila fotoaparát, jak rozmlouvala s kameny a jinými živly...

Rok předtím, než se otevřely hranice a Island byl najednou o hodně blíž, umřela. Zanechala po sobě zvláštní cestovatelské dědictví, výpisky, dopisy, poznámky, a probudila ve mně zvědavost.

A tak jsem na Island před dvaceti lety poprvé vyrazil i já. Nemusel jsem mít tu ruskou mapu, se kterou cestovala ona, protože jsem si mohl bez problémů zakoupit obsáhlý bedekr v angličtině; i peníze se daly normálně vyměnit. Pár měsíců před cestou jsem si začal o Islandu číst a setkávat se s lidmi, kteří to tam znali. Už tehdy jsem začal cítit, jak se do té tajemné země propadám, jak si mě bere, podněcuje, vychovává, okouzluje. A když jsem připlul na dohled k východním fjordům, byl jsem polapen.

Nejdřív jsem o Islandu napsal knihu, abych dodržel rodinnou tradici, pak jsme tam s Pavlem Kouteckým natočili dokument Islandská paměť a nakonec jsem se stal i průvodcem, abych se mohl pořád vracet a ujištovat se, že jsem si takový kus země nevysnil, že skutečně existuje. A ačkoli staré časy vzaly zasvé už i na Islandu a budoucnost už ani tam není tím, čím bývala, já tam zkrátka musím. Promluvit si s přáteli či s kameny, porozhlédnout se po lávových vrstvách a srovnat si vrstvy svých myšlenek v hlavě. Musím tam. Berle neberle.