aneb

Svět knihy

Tak jsem zase po roce navštívil veletrh Svět knihy. Pokaždé tam mám dojem, že knih neustále přibývá, a nejspíš to tak bude. Statistiky nestuduji, ale každoročně se v té vyhořelé části paláce na Výstavišti v Holešovicích i v té požárem netknuté cítím více zavalen. Patřím totiž k těm milovníkům knih, kteří v dobách nedostatku banánů i kulturní potravy strávili půl života prolézáním antikvariátů a v knihkupectvích se snažili okouzlovat prodavačky, aby jim ve čtvrtek daly tu jedinou knihu, která zrovna stála za to, laskavě stranou...

A teď bloudím v ohořelém chrámu potištěného papíru jako u vytržení od pultu k pultu a vlastně si ani nic nekupuji, protože pozvedl-li bych stavidlo své vášně, nakoupil bych těch knih určitě zase vagon, jenže jednak na to nemám, jednak je už nemám kam dát. Prohlížím si vystavené knihy i povětšinou milé obličeje lidí, kteří mě míjejí. Na tvářích jim poznáte, že čtou i něco jiného než jen návody a bulvár; někteří dokonce planou nadšením, až se člověk bojí, aby to tu znovu nechytlo.
Prodavači a vydavatelé jsou tu sice služebně, ale zdá se, že je ta práce baví a že jsou také ve svém živlu.

A pak tu jsou hosté, autoři a výtvarníci, posedávají a podepisují se lovcům autogramů do všeho možného. Na donesené fotografie, některé vystřižené z tisku a jen tak halabala nalepené na papír, jiné téměř dokonalé, stažené odkudsi z internetu nebo vlastnoručně pořízené.

Raději než lovce autogramů mají autoři samozřejmě jedince, kteří si s sebou vlečou z domova starší vydání jejich knih, na nichž je vidět, že už jsou hodně očtené. Do nich se podepisují se zadostiučiněním, že nepsali marně, neboť spisovatelské řemeslo je nevděčné přinejmenším v tom, že nikdy nevíte, jestli to, s čím jste se tak dlouho mordovali, vůbec někoho oslovilo. V tom máme my písničkáři velkou výhodu, neboť svůj úspěch nebo debakl vyčteme přímo z výrazu návštěvníků koncertu. Knižní veletrh je ošidný, na něj se slétají knihomolové v takovém počtu, že i neznámý začínající autor se za chvílí cítí skoro jako Viewegh.

Letos jsem tady při předávání cen, kterými jedno nakladatelství tradičně oceňuje a chválí své tvůrce, zaslechl minimálně dva řečníky, jak o nějaké knize prohlásili, že když si ji přečtete, tak vás to změní, a že knihy jsou tu od toho, aby měnily svět. A tak jsem se ptal sám sebe, jestli to tak opravdu je – jestli kniha skutečně může změnit svět, nebo alespoň toho, kdo si ji přečte. Řekl bych, že ano, vždyť se mi přece nejednou stalo, že po přečtení nějakého literárního díla se ho už nezbavím, vrací se mi a vybavuje v různých životních situacích.

Samozřejmě ne každá kniha může mít podobnou moc, vychází i spousta balastu a nabubřelých nesmyslů, ovšem jde o to, natrefit na tu správnou. S knihami to bude jako se ženami – taky s nimi může být nuda a člověk lituje ztraceného času, ale když pak narazíte na tu pravou a nejste ještě zcela otupělí, propadnete jejímu kouzlu a nemůžete se ho nabažit.

A tak jsem se procházel tím chrámem slov, myšlenek a metafor a rozesmál mě pán, který mě zastavil na kus řeči a začal slovy:
„To je hrozný dneska s tím vydáváním knih, co?“
Nejspíš čekal, že si spolu po česku zahartusíme, jenže mně se nechtělo. Sice vím, že ta úroda knih kolem nevznikla bez úsilí, strádání, trápení a obětí, neboť mnozí z těch, kteří spravují naši zemi, považují kulturu jen za zábavu a nedokážou si jí vážit. Přes všechny tyto obtíže si však myslím, že to množství krásných a podnětných titulů, pořád pilně psaných, překládaných, vydávaných a čtených, je úžasný jev a nejspíš i zázrak.

(Psáno pro Týdeník Rozhlas)