aneb
O muži světel a stínů

„Pavle, pozor, máš rozvázanou tkaničku,“ varovali jsme ho, zvukař Michal Houdek a já. Stál na skále s kamerou na rameni nad islandskou geotermální elektrárnou Nesjavellir a okouzleně natáčel oblaka páry a vzdálenější Jezero sněmovních plání. Pavel Koutecký, jeden z nejcitlivějších lidí a filmových dokumentaristů, které jsem poznal.

Pokaždé, když na tom místě zastavujeme, vidím ho vrávorat na té skále, přestože už tam být nemůže. Vynořuje se mi na dalších a dalších místech, je ho dodneška plný Island, a přitom už je to bezmála patnáct let, co jsme tam natáčeli dokument Islandská paměť.

Když jsme tam ve třech vyrazili, skoro nic o Islandu nevěděl. Zastavil se tam sice na chvíli, když točil svůj velký dokument Občan Havel,protagonistu filmu mu tehdy odvezli na schůzku s islandskou prezidentkou Vigdís Finnbogadóttir do geotermálního koupaliště Modrá laguna a novináře, dokumentaristu nevyjímaje, mezitím provezli hlavním městem.

Nic jiného z tohoto magického ostrova tehdy Pavel neviděl, ale při našich dvou krátkých návštěvách rychle pronikl do podstaty věci, nechal se inspirovat a provázet, přestože se někdy naoko bouřil:
„Pavle, támhle v dálce je nádherný vodopád, jmenuje se Seljalandsfoss,“ rozpaloval jsem se, když jsme uprostřed března kroužili po ostrově po silnici číslo jedna.
„No a co?“ pravil s nezájmem. „Takovej čůrek, co s tím mám dělat?“
„No natočíš ho, ne?“

Na Islandu je díky čistému vzduchu vidět daleko. Jak jsme se k vodopádu přibližovali, Pavlův nezájem vystřídalo nadšení. Nakonec vyběhl s kamerou ven, hodinu se bořil do mokrého sněhu a nechal na sebe padat tříšť ledové vody. Vrátil se polozmrzlý a vyčerpaný se spoustou záběrů toho čůrku. Do filmu jsme pak použili jeden nebo dva...

Za pár dní pak kouzlu ostrova úplně propadl. Nejen přírodě, i mentalitě lidí. Točili jsme v reykjavickém bytě básníka a buřiče Torgeira Torgeirsona, kterého jsem měl přemluvit, aby nám řekl do kamery alespoň pár slov o islandské tradici. Pavel se mezitím zmocnil jeho charismatické ženy a ve vedlejší místnosti ji tak rozpovídal a rozesmál, že vznikly stěžejní scény filmu – o jejím dětství, islandské mentalitě, vztahu k počasí i ke slavnému malíři Kjarvalovi...

Pavel nikdy na nikoho nenaléhal, když natáčel, vůbec jste o něm nevěděli, necpal se do záběrů, ptal se jemně a z otázek byla cítit jeho přemýšlivost a zvídavost. Učil jsem se od něj pozorovat věci a vztahy kolem. Vidět světla a stíny v krajině stejně jako v lidech, které jsme spolu potkávali...

Když jsem podcenil březnové silnice a zapadli jsme s autem do sněhu na cestě k pláži Dyrholáey, nemohli jsme s Michalem Houdkem najít ani kousek dřeva, abychom mohli vyprostit vozidlo ze závěje. Vyhrabávali jsme sníh a led zpod auta rukama a Pavel nad námi stál s rozvázanými tkaničkami u bot a radostně natáčel a žertoval. Také tohle místo každý rok na Islandu míjím a mám pocit, že tam ještě stojí a směje se.

Pavel Koutecký už nežije, ale žije pořád ve mně. I letos v červnu se v Divadle Archa udílí dokumentaristům, kteří jsou blízcí jeho vidění světa, Cena Pavla Kouteckého. Půjdu se tam podívat, i když takové akce k životu nepotřebuji. Mně už dávno svou cenu předal. Vyzvednu si ji, doufám, zase někdy na Islandu.