aneb

Hodně kamenů, málo kamenů...

Člověk s fantazií nachází na Islandu dva druhy soch – kromě těch, které stvořili umělci, jsou tu balvany, lávové útvary a šutřiska všeho druhu, jež vzbuzují pocit, že nemohly vzniknout jen tak nějakým nudným rašplováním ledovce nebo odplavením zeminy kolem ztvrdlé výplně sopouchů, případně fádní erupcí nějakého vulkánu.

V islandských pohádkách jsou to trollové, potomci obrů, kteří se do úsvitu nestihli schovat někam do jeskyně a na slunci zkameněli. Ale jsou tu třeba i kry, jež se uvoňují z ledovcových splazů a pomalu plují po lagunách směrem k moři, morény či barevné riolitové hory, palagnitové kopce, pseudokrátery nebo docela obyčejné kamínky z neobyčejných černých pláží. Když člověk cestuje tou podivnou krajinou, kde je tak málo stromů, může mít pocit, že je na výstavě...

Sochařství jako umělecká disciplína nemá na ostrově ve srovnání s okolním světem příliš dlouhou tradici, přesto dnes Island docela jistě patří k zemím s největším počtem instalovaných soch na jednoho obyvatele – a totéž platí o vydaných knihách či alternativních rockových kapelách. A jakmile si islandských soch začnete všímat, neustále vás něčím překvapují.

Kdo například neví, že Ameriku navštívili Vikingové o pět set let dříve než Kryštof Kolumbus, může být zaskočen pomníkem Leifa Eiríkssona, objevitele Nového světa, který ční před největším kostelem na kopci nad Reykjavíkem.

Opravdové umělecké překvapení na návštěvníky čeká o pár desítek metrů dál v zahradě a ve vile, do které se v roce 1920 nastěhoval první islandský sochař Einar Jónsson. Narodil se na statku mezi věhlasným Geysirem a dnes populární sopkou Eyafjallajökull v roce 1874, vystudoval Akademii krásných umění v Kodani a v roce 1901 zaujal svou dramatickou sochou Psanec, inspirovanou islandskou historií.

Tehdejší islandský parlament byl k Einaru Jónssonovi štědrý – udělil mu grant, aby mohl cestovat po Evropě a studovat. A umělec pak na oplátku o osm let později nabídl celé své dílo islandskému lidu pod podmínkou, že mu zbudují dům, v němž své práce vystaví. A tak se také stalo. Vstupné do zahrady se dodnes neplatí a najdete tam dvacet šest podivuhodných Einarových soch.

Také po celém Reykjavíku narážíte na jeho pomníky na počest významných Islanďanů, ovšem zaplňování města sochami důležitých osobností tvořilo jen nepatrnou část jeho díla. Ve skutečnosti to byl mystik a filozof a – kdo jeho sochy viděl, ten mi nejspíš dá zapravdu – tak trochu šílenec...

Jeho tvorba v něčem připomíná dílo našeho sochaře Bílka. Je prodchnutá vědomím vesmírných souvislostí lidské duše, čerpal i z islandské mytologie a ze svých osobitých představ o vztahu mezi člověkem a Bohem. K mnohým svým výtvorům se vracel a vylepšoval je i několik desetiletí. Mohl si to dovolit jen proto, že pracoval se sádrou – na Islandu plném zajímavých balvanů a šutrů všeho druhu totiž nikdy nebyl dostatek kvalitního sochařského kamene…

Případ prvního islandského sochaře potvrzuje, že když se někdy někde něčeho nedostává, může to koneckonců přinášet i jisté výhody.