aneb

Kdo se o nás postará?

V sobotu je v nemocnici klidnější režim. Mohu spát až do půl sedmé a po snídani se dát nerušeně do práce. Dávám si dohromady poznámky z Islandu, doplňuji informace o měnícím se počtu obyvatel nebo třeba o druzích žížal, které se na ostrově vyskytují. Je jich mimochodem šest. Když jsem onehdy turistům na ostrově vyprávěl o islandské fauně, zmínil jsem se pro legraci i o žížalách. Paní, která poslouchala jen na půl ucha, se ke mně u večeře přitočila a povídá:
„Říkal jste, že je tu jen šest žížal! Jak to víte, vy je máte spočítaný?“

Při vizitě se má operovaná noha lékařce nepozdává, a tak mě pro jistotu posílá na ultravzvuk. Za chvilku přichází zřízenec, popadne mne i s postelí, ta se mění na formuli jedna a už frčíme po chodbách jako po okruhu. Baví mě to, už dva týdny jsem nebyl na výletě. V sobotu jsou nemocniční chodby téměř prázdné, a tak suverénně vpadáme do cíle. Sotva si lékař-mechanik mou nohu prohlédne, řítíme se zpátky do boxu, tedy do mého pokoje. Paní doktorka s úsměvem konstatuje, že trombóza zatím nehrozí, a tak se mohu klidně vrátit na Island...

Včera v noci začala sopka s čertovsky zněnícím názvem Bárdarbunga chrlit lávu a dneska zase přestala. Už několik dní se Evropa bojí, že kvůli sopečnému popelu přestanou létat letadla. Hlavně aby se nedostal až k nám, měla očividnou starost hlasatelka v televizi. Já se spíš bojím o Soňu, Lenku, Olgu, Haukura, Helgiho, Katarínu Björg a další přátele.

O Islanďanech se v televizi nemluví, ale oni se o sebe nejspíš dokážou jako obvykle postarat sami. Bárdarbunga je naštěstí poměrně daleko od obydlených částí ostrova a islandské noviny na internetu sdělují, že snad nevzniknou ani povodně. Doufejme, říkám si, a vzpomínám na dovádění Eyjaflallajökullu před pár lety. Ještě než se z hlubin země vyvalila taková spousta popela, že rodina místního sedláka musela jezdit domů podle GPS, protože v té tmě nemohla najít ani odbočku z hlavní silnice, předháněli se Islanďané, kdo se dostane blíž k soptícímu kráteru. Smělo se až na vzdálenost jednoho kilometru. Čím blíž, tím lepší fotografie. Jeden reykjavícký kuchař dokonce radostně griloval maso na čerstvé lávě... Čech by se snažil zmizet co nejdál, Islanďan si to chce užít.

Někdo klepe na dveře a do pokoje vchází má cvičitelka. Vkládá mi nohu do motodlahy, a tak mě čeká další závod, i když tentokrát zůstane postel na místě a pohybovat se bude jen moje noha. Nahoru, dolů a tak pořád stejně, tři čtvrtě hodiny... Nemohu u toho psát, ale ve snění mi nikdo nebrání.

Vzpomínám na Karla Vorovku, českého lingvistu a islandského faráře, který se počátkem roku 1947, když vybuchla sopka Hekla, vydal bez kamery, bez auta i grilovacího roštu pěšky cestou necestou k běsnícímu vulkánu. Chtěl si zkrátka zblízka prostudovat, jak taková erupce vypadá, a tak několik dní přespával v rozdivočené zimní přírodě. Aby v noci nezmrzl, ohříval se u čerstvé lávy. Jednou prý nedával pozor, a tak když se vrátil, měl trochu ohořelý kabát...

Na střechu nemocnice přistává vrtulník, evropská letiště neohroženě přijímají další charterové lety a v televizi už jsou zase zprávy. Rusové prý bojkotují naše potraviny. Kdo nám tu ztrátu nahradí, ptá se hlasatelka a zase má takový ustaraný výraz.
U všech šesti druhů islandských žížal! Bárdarbunga! Kdo se o nás všechny postará?



(Napsáno pro Týdeník Rozhlas)