aneb

Sám ďábel to navlík...

Když jsem na cestách a vím, že je poblíž moře, snažím se pokud možno co nejdřív dorazit na pobřeží a zahledět se na tu nekonečnou vodní plochu. Teprve na mořském břehu začínám cítit, že se děje něco výjimečného, a vím, že bych měl přestat myslet na věci všední a dát duši prostor k rozletu...

My suchozemci máme tyhle sklony zřejmě odnepaměti. Je známo, že když Češi, přesněji řečeno husité pod vedením vykutáleného hejtmana Jana Čapka ze Sán vyrazili na spanilou jízdu na pomoc Polákům a dorazili k Baltu, vyplenili klášter v Oliwě, a pak zůstali fascinovaně stát na břehu moře a dojatý velitel pravil tváří v tvář vlnám: „Beru vás za svědky, že jsem dospěl na kraj světa a že dále již pro mořské vody postupovat nemohu.“ A vojsko přestalo bojovat a vyhlásilo prázdniny.

Po několika dnech vyplněných odpočinkem a turnajovými hrami na břehu Gdaňského zálivu si pak nabrali do čutor slanou vodu, aby jim doma uvěřili, že moře opravdu existuje, a odtáhli zpátky na jih. Když jsem se o té radostné epizodce z našich dějin dočetl, potěšilo mě to; totéž, až na to plenění kláštera, jsem totiž ve dvanácti letech při odjezdu z Rujány udělal i já!

Nic se od husitských dob nezměnilo. Připravuji teď rozhlasový pořad o hrdinech v písničkách, a tak jsem si vzpomněl i na tu, která docela výstižně náš vztah k moři charakterizuje. Kdysi ji zpíval Václav Neckář:

Moře, to není Tálinskej rybník,
kdo není blázen, ten to hned pochopí.

Asi sám ďábel na nás to navlík

a v týhle louži všechny nás utopí.

Jinak Češi o moři nikdy moc nezpívali, i ve slavném semaforském hitu Kapitáne, kam s tou lodí šlo zřejmě o plavbu říční, neboť protagonista je vyzýván jasně: Vraťte se na Mississippi! Můj přítel Petr Váša, pokud vím, jezdíval často na prázdniny do Bulharska a tam někde se zrodil jeho text o Jindřichovi, který se marně snaží vytáhnout plachtu svého plavidla z vody a moře si ho pomalu bere.

Nejlépe náš vztah k moři zřejmě ve svých písních vyjádřili Voskovec a Werich. Především zpívali o moři a o alkoholu:

Tam za tím mořem piva
Tam zakázali práci
Tam nehlídaj policajti
Tam hlídají vandráci.

Ve slavné Jackově písni tráví hrdina celý svůj život v hamburské přístavní hospodě, a když pak vyjde ven, spatří moře, splete si ho se slivovicí, skočí do něj a utopí se. Legrace...
Ale když nakonec i Voskovec s Werichem přestanou žertovat, projeví se také u nich naše zvláštní fascinace tímto nespoutaným živlem:

Život plyne jak voda
a smrt je jako moře.
Každý k moři dopluje,
někdo dříve a někdo později,

kdo v životě miluje,
ať neztrácí naději.

A všichni tu písničku známe, zpíváme ji a snažíme se neztrácet naději.



(Psáno pro Týdeník Rozhlas)