aneb

Svobodnej člověk ten se má...

Zemřel Petr Skoumal. Zůstaly mi po něm vzpomínky a jeho písničky. Provázely mě od dob dospívání až dodnes, i když se měnily podobně jako já.

Ty první, jimiž mě oslovil a mnohokrát rozchechtal (a které jsem se naučil nazpaměť), skládal na texty Jana Vodňanského. Jeho gejzíry vtipů a slovních absurdit rozezpívával melodiemi, které všechny jako by už člověk odněkud znal, jen si nemohl vzpomenout odkud... Některým dodával svým civilním zpěvem naléhavost a sílu, jiné s očividným potěšením interpretoval rozšafný kolega Vodňanský. Spolu s drobnými veršovánkami a vtípky typu Královna Alžběta beseduje s traktoristy pro mě jejich písničky představovaly sebezáchovnou vzpouru proti paradoxům, blbosti a buranství okolního světa.

Pak jsme se s Petrem blíž seznámili a on mě uvedl do světa svých domácích nahrávek; jako jeden z prvních hudebníků si totiž zařídil jednoduché a z dnešního hlediska trochu legrační domácí studio. Nejprve tam zhudebňoval básně různých autorů – Jacquese Prévérta, Františka Halase, Josefa Kainara a hlavně svého generačního druha Pavla Šruta.

Byly to vesměs intimní, drsně pravdivé a přitom poetické výpovědi o každodenních věcech života; ty milostné mi zrovna v té době rvaly srdce a bral jsem si je osobně, ty ostatní – třeba Vidím tě v domku u dráhy, jak líně vstáváš a chystáš snídani anebo Až přijde dcera z diskotéky, jsem tehdy bral jako věštby.

Občas se Šrutem napsali i něco společensky ostřejšího – třeba Písničku o svobodě, která neztratila nic na síle a platnosti. Petr, kterému v té době bylo kolem padesáti, ve svém domácím studiu neuvěřitelně ožil a pustil se do psaní vlastních textů. Někdy mu stačil jeden vtipný verš nebo sloka na celou písničku, jindy překvapoval rýmy, ponořil se do světa metafor a pak se vytasil s tak nádherným a naléhavým textem, jako je Poločas rozpadu – text, který si napsal ke svému vlastnímu životnímu jubileu.

Zhudebnil i pár mých textů: Předvánoční koledu překřtil na Svátky zapomnění a léta jsme ji hráli každý sólově, až nedávno jsme si ji mohli několikrát zazpívat dohromady, a tak mám k tomuhle našemu společnému dítěti zvláštní vztah.

V době, kdy jsme spolu vystupovali, si Petr koupil v jednom olomouckém knihkupectví básnickou sbírku Emanuela Frynty Písničky bez muziky; nadchla ho natolik, že ji téměř celou zhudebnil. Album nazvané Kdyby prase mělo křídla a následně i další písničky pro děti se pouštělo takřka ve všech domácnostech, v nichž rodičům záleželo na tom, aby jim ratolesti zdárně kulturně prospívaly. A to nepočítám Maxipsa Fíka nebo Boba a Bobka...

Nerad bych opomenul Petrovo rockové období, kdy hrál na klávesy a skládal pro Mišíkovu kapelu ETC. I tam dodával další rozměr řadě textů, například těm od mého bývalého kolegy Jiřího Dědečka. Párkrát (Doteky, Výkřiky ze sna) jsem si musel přiznat, že je zhudebnil mnohem líp než já, když jsem se o to před lety snažil.

Petr Skoumal mě toho ve studiu i v životě hodně naučil, mockrát mě potěšil a rozesmál a nejde mi do hlavy, že už mu nemůžu zatelefonovat. Zbyla mi po něm ta spousta písniček. Snažil jsem se tu napsat, že to není málo.




Písnička o svobodě
(Petr Skoumal, Pavel Šrut)

Svobodnej člověk ten se má...
Svobodnej člověk má prostě všechno nej
Hlady mu kručí v žaludku
Ale je svobodnej

Svobodnej člověk ten se má...
Svobodně se probouzí
Svobodně jde spát
Svobodně si spí s nouzí
A svobodně má hlad

Poddanej člověk ten se má...
Poddanej člověk má prostě všechno nej
Když umí pánům předstírat
Jak je jim oddanej

Oddaně se probouzí
A oddaně jde spát
Nenadává na nouzi
A oddaně má hlad

Poddanej člověk ten se má...
Poddanej člověk je státu opora
Když dělá že je oddanej
A když to nezvorá

(Napsání pro Týdeník Rozhlas)