aneb

Co se změnilo a co ne...

Špatně se mi chodí, a tak sedím na posteli, před sebou mám mikrofon, notebook a externí zvukovou kartu a vymýšlím si, hraju si a radostně žasnu, co mi ta moderní technika všechno dovolí. V posteli taky jako John Lennon přijímám návštěvy, i když zase tak úplně jako on si nepřipadám; doba se už změnila.

Je to čtvrt století, co jsme s Danem Fikejzem a spoustou dalších lidí, muzikantů, techniků a producentů natočili ve studiu Smetanova divadla moje první album Hodina duchů.Nahrávání v roce 1988 trvalo několik týdnů, bylo třeba sehnat spoustu povolení a točilo se na mnohastopý analogový přístroj, který zabíral celou místnost. Dan Fikejz, který všechny písničky aranžoval, přizval do studia hudebníky z různých žánrových oblastí – jazzmany, rockery, folkaře, punkery –, ale nahrával třeba i chřestění krabičky se sirkami.
Bez vědomí Franka Zappy dokonce použil citát z jeho písničky Mučení nikdy neskončí, a tak tenkrát velký Frank poprvé vyšel v Čechách na desce... Kolik to natáčení stálo, netuším, měl jsem hlavu v oblacích.

Vydání Hodiny duchůbylo zajímavě načasováno – deska se v obchodech objevila v prvních dnech listopadové revoluce v roce 1989, kdy se o to, která alba zrovna vycházejí, opravdu nikdo nezajímal. I tak se jí nakonec prodalo na dnešní poměry nepředstavitelně mnoho, nestěžuju si.

Trochu legrační ovšem je, když člověku po sedmnácti letech intenzivní koncertní činnosti a po téměř dvou tisících vystoupení vyjde první deska v okamžiku, kdy ani jemu písničky nepřipadají důležité, když se mění celá společnost a „rudoch jde od válu“, jak tehdy s nadšením, ale i s nadhledem zpíval na tribunách Jiří Dědeček.

A teď si říkám, že za těch pětadvacet let je všechno jinak. Všechno? Alba se běžně vydávají dřív, než hudebník vůbec začne koncertovat, a není to jen tím, že je svoboda. Zveřejňovat může v podstatě každý všechno (pokud nepřekročí zákon).
Změnil se způsob, jak dostat písničky k posluchačům, ale především výroba nahrávek. Opravdu můžete natáčet v posteli, to, co vznikne, poslat po internetu komusi, kdo je třeba zrovna na turné v Americe (nebo na Moravě), aby vám tam přihrál kytaru nebo nazpíval druhý hlas. A ani si nestihnete přestlat polštáře a už je tu nahrávka zpátky a posíláte ji do studia k masteringu. Ale dá se to dělat i mnoha dalšími způsoby, k písničce si natočíte si klip a dáte ho na YouTube nebo někam jinam, já vlastně ani všechny ty možnosti neznám...

To se změnilo, jenže změnit by se měly i jiné věci, třeba by pak ty texty napsané před třiceti lety přestaly být aktuální. Hodina duchůnebyla moc veselá deska, samé pochybnosti, smutky a obavy. Když si ji dneska pouštím, s překvapením zjišťuji, že těch čtrnáct písniček bohužel nezestárlo; na aktuálnosti ztratil jen jediný verš, protože se v něm tvrdí, že noci jsou dlouhý jak fronta kolem masny. Jinak bych mohl všechny ty pochybnosti, smutky i obavy klidně nahrát i dneska.

Rozdíl tu ovšem je: natáčení s tolika lidmi v tak velké místnosti a na tak obrovský přístroj by zdaleka nebylo stejně pohodlné, jako když si zalezete s notebookem do postele. I to je pokrok, ne? Jinak nám nezbývá než si říct, že ta témata jsou vlastně nadčasová. Třeba tím tak trochu zlehčíme náš podíl odpovědnosti za to, že se nám tolik věcí nepodařilo změnit...

(Napsáno pro Týdeník Rozhlas)