aneb

Jak přežít

Ještě tři roky a bude to sto let od VŘSR, napadlo mě, když jsem se probudil. (Pokud vám to už nic neříká, sedmého se vždycky slavila Velká říjnová socialistická revoluce, která ve skutečnosti vypukla až v listopadu, ale to teď nechme stranou.) Navíc musím na předoperační odběr krve, sotva už lezu, v nemocnici pomalu nedojdu od parkoviště k výtahu, venku je mlha a já si budu muset vzít taxíka, abych se mohl nechat vysadit až u vjezdu pro sanitky.
Zavolal jsem na taxislužbu: „Vyčkejte, prosím, jste třiadvacátý v pořadí,“ oznámil mi automatický hlásek.
Zkrátka ráno jak se patří.

Nejlepší by bylo zalézt zpátky do postele a zaujmout pozici mrtvého brouka, ale neudělal jsem to, naopak jsem se pustil do boje s osudem. Vyhledal jsem jinou firmu a tam si bez pořadí objednal odvoz. Přijel příjemný a kulturní řidič, po cestě jsme probrali věci života a smrti, byl celkem optimisticky naladěn a jediné, co mu vadilo, bylo, že prezident mluví sprostě. I mlha se už zvedla a ostré sluneční paprsky rozehrály barevné orgie na keřích a na stromech. Podzim je noblesní, když se povede...

Ve špitále mě přivítala vlídná sestřička, paní doktorka mi přeměřila tlak a zeptala se ohleduplně, na co zemřeli mí rodiče. Když se pak nad mými papíry otázala, kolikátého vlastně je, nadechl jsem se a zarecitoval verše Samuila Maršaka, básníka mých školních let: „Rudou barvou dneska září sedmička v mém kalendáři!“
Rozzářila se a spustila dlouhou báseň o Leninovi, jak nás všechny spasil a co všechno pro nás udělal. Tu jsem neznal.

Mezitím mi sestřička jemně zavedla jehlu do žíly a já jsem přidal svou vlastní historku, jak jsem před několika lety poprvé v životě přijel do Moskvy a na Rudém náměstí měli v mauzoleu u Lenina zavřeno. Skoro celé náměstí zabíral dočasně vybudovaný pompézní fotbalový areál s trávníkem, stánky a obrovskými reklamami, které by přebily všechno: F. C. CHELSEA – MANCHESTER UNITED. V ruském hlavním městě se zrovna hrálo finále fotbalové Ligy mistrů, což tehdy byla jiná liga než ten nudný mrtvý diktátor! 

Vlídná sestra mi ohleduplně zalepila a obvázala paži, a když mi změřila tlak, měl jsem ho hodně nízký.
„Udělejte mu kávu,“ pravila paní doktorka, „ať nám tu někde neomdlí.“
„A měla byste do ní kapku mléka?“ zeptal jsem se drze, i když to mělo vyznít rozverně, a sestra za chvilku přinesla napěněný hrnek vonícího nápoje jako od Itala. Zatímco jsem si ji vychutnával, vyprávěla, že dřív občas dělávaly na oddělení lidem s nízkým tlakem kávu pravidelně, až se to rozkřiklo a chodil tam potom kdekdo jenom tak...

Ke kávě jsem obdržel rozpis potravin, které mi zvednou hladinu železa v krvi, a nádavkem domácí úkol od paní doktorky: „Doučte se tu básničku!“
„Mohl bych vám říct jinou? Z osmašedesátého si pamatuju jednu od Karla Kryla,“ nabídl jsem se a hned spustil: „Už se ten stálinskej pomník naklání/ dopadá kamení k letenský pláni/ dopadá, dopadá furt/ na jeho osobní kult!“
„Nádhera!“ loučila se se mnou lékařka. „Tak tuhle jsem neznala...“

Přivolal jsem si dalšího normálního taxíkáře – byl to vlastně rocker, který si touhle prací vydělával, aby měl klid a nemusel dělat v hudbě kompromisy. Když jsem se vybelhal z auta, neodjel hned, ale chvíli počkal, jestli dojdu v pořádku ke dveřím bytu. Prý se to tak dělá v Americe…

Život mi najednou připadal docela snesitelný. Když máte kolem sebe slušné lidi, dá se přežít i sedmý listopad.


(Napsáno pro Týdeník Rozhlas)