aneb

Nejsme zas takoví křesťané

„Mrzí mě to, nezvládl jsem to, stydím se za to, udělal jsem chybu...“ Takovéhle věty se u nás nenosí.

Navštívil mě kamarád písničkář a vyprávěl, jak seděl kdesi na festivalu v restauraci a vedle něj duo nedávno složené z proslulé undergroundové zpěvačky a známého herce. Kamarád se nějak vnitřně nemohl srovnat s tím, že blízká přítelkyně Magora Jirouse se dneska přátelí s člověkem, který kdysi v seriálu o majoru Zemanovi hrál v obludném dílu o undergroundu, a tak se na to herce nakonec zeptal. „To je neuvěřitelná drzost!“ uslyšel místo odpovědi...

V rozhlasovém nočním rozhovoru se zase jeden posluchač osmělil a zeptal se jiného zpěváka, proč složil a zpíval normalizační píseň o hrdinném kapitánu Minaříkovi, jenž „hrábl do hadího pupku“ Svobodné Evropy.„Co si to dovolujete!“ zahřměl zpěvák do éteru, místo aby odpověděl; redaktorovi se do doplňujících otázek na to téma také nechtělo, a tak příjemné posezení s celebritou pokračovalo bez dalšího vyrušování.

Proč vlastně tak málo lidí umí přiznat chybu? Ani po mnoha letech, kdy už bychom určitě všichni – já, můj kolega písničkář a nejspíš i ten noční posluchač rozhlasu – rádi pustili podobné zážitky z hlavy, to nejde. Nezaznělo totiž ani slovo lítosti, žádný projev studu. Naopak my si prý dovolujeme, my jsme drzí, navíc přece máme každý nějakého toho kostlivce ve skříni! Marně se hájíme tím, že šatníky některých lidí doopravdy žádné skelety neobsahují, zatímco kostlivci jiných dosahují rozměrů velryby v Národním muzeu a do žádné skříně by je ani nacpat nešlo. Co s tím?

Nedávno se pár lidí pokusilo navrhnout, aby se lékař, poúnorový komunistický politik a poté chartista František Kriegel stal čestným občanem jedné pražské městské části. Úplně jasný názor jsem na to neměl, přesto mě zarazilo, čím argumentovali někteří urputní odpůrci toho záměru. Vypočítávali všechna Krieglova provinění: že se (jako lékař) zúčastnil španělské občanské války, že se v únoru 1948 podílel jako politruk Lidových milicí na převratu, pak se sice jako Žid a interbrigadista octl v nemilosti, ale v šedesátých letech už byl znovu významným představitelem komunistické elity a tak dále. Tím pro ně celá věc zhasla.

Že jako jediný z politiků unesených do Moskvy v srpnu 1968 navzdory neskrývaným pohrůžkám odmítl podepsat moskevský protokol, tedy legalizovat okupaci, že byl poté jedním z prvních vyloučených ze strany a zbytek života strávil v opozici, jim nestačilo. Co už by býval musel vykonat, říkal jsem si, aby se před námi, kteří bychom nejspíš ničeho podobného nebyli schopni, očistil? Neznamenalo dostatečné pokání všechno to, co dělal od chvíle, kdy jako jediný z šestadvaceti Čechů a Slováků odmítl souhlasit s kapitulací? Vysloužil si za to permanentní dohled StB, která dokonce hlídala nemocniční pokoj, ve kterém o pár let později umíral, a postarala se také o to, aby ani pohřeb neproběhl bez komplikací.

Nejsme zřejmě takoví „křesťané“, jak si o sobě někdy myslíme. My jsme se ani v takovýchto případech nenaučili odpouštět. Asi jsme to zdědili z minulého režimu, neboť komunista to byl, kdo nikdy žádné hříchy neprominul... Jenže když neumíme odpouštět, nemůžeme čekat, že ten, kdo by se měl omluvit, projeví lítost. Žije celkem logicky v přesvědčení, že by mu to stejně nepomohlo. Navleče to tak, že nakonec z toho jako nejdrzejší vyjdou ti, kteří se ptají; on to pak s tím svým kostlivcem už nějak doklepe. A křesťanské duše jen zírají.


(Napsáno pro Týdeník Rozhlas)