aneb
Vzpomínka na Mikuláše

V dětství jsem býval na Mikuláše pravidelně nemocný. Skoro pokaždé jsem si alespoň pár dnů poležel v posteli s horečkou, acylpirinem a horkým čajem. Byla padesátá léta a rodiče, přesvědčení ateisté, byli v tomto případě přemoženi tradicí, takže k nám sice nechodil svatý Mikuláš, ale nesnažili se mě přesvědčit, že punčochu za oknem plní Vladimír Iljič Lenin. Pravda, jednou jsem k Mikuláši dostal maketu družice Sputnik se zabudovaným hracím strojkem dovezenou přímo ze Sovětského svazu, ale punčochu za oknem měl na starost náš rodinný čert s pohádkovým jménem Fidlátko.

S matkou jsme tuhle hru hráli až do mé puberty, přestože jsem mezitím i já spatřil na vlastní oči v méně ateistické rodině mého spolužáka celé to prapodivné společenství – opravdického Mikuláše, anděla a čerta, a zakusil tak tu příchuť tajuplného dětského děsu. Náš domácí Fidlátko sice také občas mezi dobroty přimíchal syrovou bramboru nebo kus uhlí, ale bylo to v podstatě neagresivní dobračisko a kromě matky a mě ho navíc nikdo nikdy nespatřil.

Když jsem dospěl, vyrobil jsem si mikulášský kostým. V papírnictví tehdy prodávali děsivé mikulášské masky, které člověku zakryly celý obličej, a já pak jako Mikuláš s nehybnou mrtvolnou tváří vyděsil k smrti malou neteř. Až po tomto zážitku se ke mně donesla historka o tatínkovi, který s toutéž maskou předstoupil před své milované dítě, a když začalo vřískat hrůzou, způsobil mu následný šok tím, že místo aby odešel, serval si masku z obličeje a vykřikl: „Neboj se, to není Mikuláš, to je tvůj tatínek!“ Rozhodl jsem se stát co nejlaskavějším Mikulášem a pár let se snažil odhánět čerty a konejšit vylekané ratolesti.

I s touhle podivnou rolí jsem nakonec definitivně skoncoval, pozvali mě totiž jacísi známí mých známých a ten cizí tatínek mi ještě před vstupem do dveří vrazil do dlaně stovku a řekl: „Pořádně toho našeho darebáka vosolte!“

Stal jsem se pozorovatelem. Ještě před několika lety jsme se s nejmladší dcerou vydávali po setmění do ulic autem, aby mohla z bezpečného úkrytu za sklem nadšeně pokukovat po břevnovských Mikuláších. Pak dcera postoupila na druhý stupeň základní školy, obstarala si mikulášskou masku a dvě kamarádky – čerta a anděla. Kromě řidiče jsem se stal i manažerem a vozil tu povedenou trojici po domácnostech kamarádů a známých. No a loni už jsme byli poprvé na Mikuláše sami. Došlo ještě i na punčochy, sladkosti a nějakou tu bramboru, ale žádného kostýmovaného svatého jsme u nás na okraji města nezahlédli.

Letos jsem se dokonce tak trochu vrátil do dětství a trávil Mikuláše v nemocnici. Bez horečky a acylpirinu, v pohodlí rehabilitačního oddělení, sám. To, že je pátého prosince, mi došlo, až když večer přišla paní primářka a vyprávěla, že Mikuláš, anděl i dva čerti byli spatřeni na dětském pár pater pod námi. Že k nám nedorazili, nevadí, aspoň si můžeme být jisti, že tu nikdo nepotřeboval pořádně vosolit.

V noci na mě přes okno houkla umouněná tvář mého osobního čerta Fidlátka: „Nemáš si nač stěžovat, hochu, jen to jen na tobě. Jestli chceš, příští rok to spolu pořádně rozjedem!“