aneb

Za peníze nás všech...

Mám se dobře. Válím se, jak mi neustále připomíná kamarádka Milena, „za peníze nás všech“ v nemocnici a dobře se o mě starají. Mám už druhou slušivou endoprotézu kyčle, a protože mám jen dvě nohy, předpokládám, že když se to dobře zahojí, potřetí už si sem lehnout nepůjdu. Zahodím francouzské hole a vyrazím do lesa.
„Vy jste myslivec?“ zeptala se má krotitelka, když jsem ji dnes při cvičení s tím osobním cílem obeznámil.
„Kdepak, ale v lese jsem už dlouho nebyl. Jsem kavárenský povaleč, toho času v nemocnici.“

Naučila mě pár nových cviků a poslala mě zpátky do pokoje. Mám hezký pokoj, naškudlil jsem si na něj, je to tak zvaný nadstandard a jsem tam sám, protože v noci chrápu, a když náhodou nechrápu, tak jen proto, že nemůžu spát. A představa, že oba tyto extrémní stavy prožívám s nějakými spolunocležníky, mě děsí. Tento pokoj už tedy není za peníze vás všech, Mileno, ten je jen za moje, je to vlastně moje letošní dovolená.

Péče na oddělení je ovšem stejná pro všechny, nás pacientů si pořád někdo všímá, odebírají nám tělesné tekutiny, převazují rány, masírují jizvy, cvičí s námi, uklízejí, nosí jídlo, odnášejí talíře, krmí nás prášky, kontrolují tlak, ptají se, jestli něco nepotřebujeme, a kdyby ano, máme klidně zazvonit na zvonky nad postelí. Až se člověk stydí, že s ničím nepomáhá, aspoň utřít prach nebo umýt nádobí, jenže s těmi francouzskými holemi by to asi moc nešlo.

Poslední večerní prášek je na spaní. Občas zabere. Včera se mi například zdálo o platech lékařů. Někdo v tom snu srovnával jejich platy u nás a v Německu a taky tam říkali, že loni odešlo do ciziny pět set lékařských odborníků, což je prý zhruba celá Bulovka. Vybelhal jsem se na chodbu, jenže v nemocnici skoro nikdo nebyl! Prý odjeli do zahraničí pracovat za důstojných podmínek, takže jsem zahlédl jen pár silně potetovaných sanitářů, paní z bufetu a několik stařičkých pánů profesorů, kteří se snažili zapnout počítače, ale nezbyl tu nikdo, kdo by jim ukázal, jak na to.

Čipernější pacienti se už vesměs vymotali ven a vydali se k nejbližší autobusové zastávce, někteří se snažili přivolat taxi. Před budovou byl zmatek, příbuzní se hádali, na kom je řada, aby se postaral o dědečka a vzal si ho k sobě domů, zastánkyně domácích porodů se svolávaly mobilními telefony a pod narychlo vyrobeným transparentem „Srovnáme ji se zemí!“ vyrazily k porodnici. Pár metrů od vchodu se strhla potyčka, Babišovi muži dopadli ministra zdravotnictví a vlekli ho k černé limuzíně. „Chtěl jsem aspoň deset procent, deset pro všechny!!! Rozumíte? Já přece...,“ křičel, jenže to už mu vrazili do úst roubík a přibouchli za ním dveře. Najednou mi někdo stiskl předloktí tak silně, až jsem vykřikl.

„Dobré ráno,“ pravila vlídně sestřička, „jen klidně ležte, změřím vám tlak a ještě se trochu dospíte.“
Otevřel jsem oči a stisk v paži povolil.
„Sto dvacet sedm na pětasedmdesát,“ řekla sestřička. „Máte tlak jako kosmonaut.“
„Co tady, sestři, děláte? Vy jste neodjela?“
„Kam bych jela, mám v pátek, v sobotu a v neděli službu, jako vždycky,“ řekla. „Zavážu vám nohu, za chvíli bude vizita.“
„To jsem rád,“ zamumlal jsem šťastně. „Vizita, za peníze nás všech...“