aneb

Nepředjímejme ovšem...

Umyji si ruce, osuším je papírovými ubrousky, nanesu na ně dezinfekční roztok a ponořím je pomalu do horkého parafínu. Jeho vůně připomene Vánoce, za oknem lázeňského domu letos poprvé pořádně sněží, stromy se prohýbají pod tíhou čerstvých vloček a chvílemi vysvitne slunce. Sestra mi zabalí ruce do ručníku a na půl hodiny mě posadí mezi většinou cizojazyčné klienty, a tak se v místnosti nedá mluvit ani číst, nanejvýš se můžete zabalenýma rukama poškrábat na nose a myslet si na svoje věci.
Pobyt v lázních je v mém případě finále, jemuž předcházelo několik hospitalizací, operací a rehabilitací. Teď se tedy snad blíží konec; kdo by neměl dobrou náladu?

V našem útulném lázeňském domě vládne atmosféra místy surrealistická. Také tu pobývá hodně Rusů, a tak často myslím na básníka Bruna Solaříka, neboť je surrealista a má pro Rusy slabost. Tady by se mu líbilo.
Zhruba polovinu klientů této národnosti už dnes sice těžko rozeznám od ostatních Evropanů, ale ta rozpoznatelná půlka stojí za to. Někteří vypadají jako z předválečného sovětského muzikálu Grigorije Alexandrova Volga, Volga, jen většinou chodí v erárních bílých županech. Muži mívají nabarvené vlasy či kníry a jejich tělnaté ženy milují legíny. Převládá růžová, zlato a těžké vůně...

Většina Rusů sice stále ještě neodpovídá na pozdrav, ale lepší se to. Působí převážně uzavřeně a moc si s nimi nepopovídáte, s výjimkou jedné příjemné dámy, která na mě při prvním setkání ve výtahu spustila česky. Později jsem se od ní dozvěděl, že už jedenáct let žije v Praze a má i české občanství. Její manžel ovšem z nepochopitelných důvodů za celé dva týdny nepronesl ani slovo...

Německá část klientely zdraví až na výjimky i několikrát denně, někteří dokonce česky. Jiní naopak vypouštějí směrem k našinci nečekané gejzíry německých slov, jako by si nepřipouštěli možnost, že jim nerozumí.
Arabští hosté se dělí na dvě zcela odlišné poloviny – na muže a ženy! Vážně: ti první bývají otevření, zdvořilí a rádi si promluví anglicky, ty druhé jsou různě zahalené a až na výjimky nepřístupné, a tak se člověk do konverzace raději nepouští. Poprvé jsem tu také potkal Italy, kteří jsou živí a veselí, užívají si kuchyně či sauny, při čekání na chodbách si prohlížejí obrázky v tabletech a halasně se smějí, ale většinou to neruší.

A pak jsou tu Češi. Každý s nějakým osudem a zdravotním handicapem. A téměř všichni ochotní vám o tom vyprávět. V jídelně sedávám u stolu se třemi dámami, jimž v duchu říkám tři sudičky. Všechny mají smysl pro humor, hromadu životních zkušeností a zásobu drastických historek, jimiž nešetří. Člověk se až stydí za to, jak málo utrpení v životě prožil.
Po dlouhých měsících pomalu nastává čas odložit francouzské hole a začít znovu normálně žít. Osud a můj operatér mi přichystali zkoušku a novou a trochu nečekanou šanci zároveň, tak jen ji nějak nepromarnit...

Přichází sestra. Vytrhuje mě z rozjímání a rozbaluje ručník omotaný kolem mých paží. Stírám z nich ztvrdlý parafin a loučím se. Mám namířeno o dvě patra níž na proceduru, jíž se tu říká koupel CO2 suchá. To si vlezete téměř nahatí do velkého igelitového pytle, sestra vám ho důkladně utěsní kolem krku, napustí do něj oxid uhličitý a půl hodiny vás v něm ponechá. Mluvit není s kým, takže si zase můžete myslet na svoje věci. Minule jsem v tom pytli zkoušel ležet třicet minut bez hnutí. Dokázal jsem to. Bez problémů. Začínám být psychicky odolný, vyrovnaný, klidný a připravený na cokoli.
Ačkoli nepředjímejme, jak teď kdekdo říká...

(Psáno před týdnem pro Týdeník Rozhlas, vyjde zítra)