aneb

Osobní přímluva za Phila Marlowa

Před několika dny vyšlo v televizní soutěži Míň je víc najevo, že sto lidí ze sta dotázaných netuší, že autorem detektivek s Philem Marlowem je Raymond Chandler. Z literárních postav dokázali správně přiřadit snad jen Sherlocka Holmese k siru A. C. Doylovi a Hercula Poirota k Agátě Christie. Ale na Phila Marlowa, soukromé očko, o němž Chandler napsal mezi lety 1939 a 1959 sedm noblesních detektivních románů, si prý nevzpomněl vůbec nikdo. Vzal jsem to osobně, alespoň do té míry, do jaké už si člověk může vzít osobně výsledky televizní soutěže. Vypnul jsem přístroj a šel do vedlejšího pokoje, kde má v knihovně Chandler čestné místo hned vedle Charmse a Chestertona. Postupně jsem vzal do ruky všech sedm pro mě tak důležitých příběhů a po letech znovu hledal oblíbené citáty:

Zdravý rozum je ten mužík v šedém obleku, který počítá peníze v bance. Ale ty peníze patří vždycky někomu jinému. Ten by měl být někde v Případu naruby. Tohle se zase říká v románu Sestřička: Ta habaďůra z toho vyčuhovala tak daleko, že kdyby se jí metr ulomil, zbyl by ještě notnej kus na baseballovou pálku. A někde v Loučení s Lennoxem by měl být i Marlowův hudebněkritický postřeh: V noci jsem poslouchal Chačaturjana, jak pracuje v továrně na traktory. Říkal tomu smyčcový koncert. Já jsem tomu říkal uvolněný řemen od větráku a posílal jsem ho do horoucích pekel. Měl jsem s tím hledáním trochu potíže, tak vám je raději předkládám tak, jak si je moje paměť uchovala po téměř čtyři desetiletí...

Chandlerovy detektivní romány byly recenzovány v rubrikách věnujících se vysoké literatuře a Edmund Wilson, údajně nejzapřisáhlejší nepřítel detektivek mezi literárními kritiky 60. let minulého století, vzal na milost pouze jediného autora – právě Raymonda Chandlera. Kritik František Novotný o něm psal jako o autorovi literární postavy detektiva, který svým významem přesahuje všechny ostatní. Charakter „čmuchala“ Marlowa je sám o sobě důvod k tomu, abychom si jméno toho chlápka pamatovali – stejně jako jméno muže, který o něm vypráví.

Podle Josefa Škvoreckého vytvořil Chandler svého detektiva s přesvědčením, „že těmito hanebnými ulicemi musí kráčet muž, který sám není hanebný, který nemá ani špinavé ruce, ani strach... není to ani eunuch ani satyr... od nikoho nepřijme nepoctivé peníze a od nikoho si nedá líbit drzost... je to osamělý muž... a kdyby bylo dost takových lidí, jako je on, žilo by se, myslím, na světě velice bezpečně, a přitom by svět nebyl příliš nudný, aby stálo za to v něm žít.“

Phil Marlowe přitom není žádný hollywoodský fešák ani superhrdina. Jedna z kapitol Případu naruby začíná například takto: „Předně jsem cítil, že se dám do breku, kdyby na mě někdo hlasitě promluvil. Za druhé jsem měl pocit, že místnost je pro mou hlavu příliš malá. Čelo jsem měl strašně daleko od zátylku, mezi jednou a druhou strany hlavy se prostírala nesmírná dálka, a přesto mi mezi oběma spánky tupě bušilo. Vzdálenosti dnes nic neznamenají.“

Marlowe nemá rád darebáky, podvodníky, šizuňky a špinavce všeho druhu a netají se tím, i když dobře ví, že nejspíš zase brzy dostane do nosu. A proto si naše zapomenutí nezaslouží. Můžeme mu totiž věřit i my, kteří dnes hned tak někomu něco nesbaštíme...

(Napsáno pro Týdeník Rozhlas)