V rádiu vysílali chytrý noční rozhovor. Kdosi v něm rozprávěl o lukostřelcích v Evropě a v jedné asijské zemi, tuším v Japonsku. Na našem kontinentu je, jak známo, nejlepším lukostřelcem ten, kdo při závodech dosáhne největšího počtu bodů. V Japonsku je tomu prý jinak – někteří slavní střelci se do terče ani nemusejí trefit, jejich umění není závislé na výsledcích, ale na tom, jakým stylem střílejí, jak vůbec k tomuto sportu přistupují a jak chápou jeho smysl.

Evropan (chcete-li našinec) v první chvíli ohrne nos nad tím, co si to zase ti podivíni na východě vymysleli. Vždyť přece měřítkem úspěchu je výsledek a ten se musí nějak změřit. My Evropané (a chcete-li Češi) jsme vůbec měřením úspěšnosti posedlí. Nejlepší plavec je pro nás ten nejrychlejší, nejlepší obraz je takový, který v aukci vynese nejvíc, nejlepší písničky jsou ty nejprodávanější, neúspěšnější milenec má na kontě nejvíc svedených žen. V životě vítězí ten, kdo nakupí největší hromadu majetku a nakřečkuje nejvíc peněz.

Úplně k ničemu je podle této klasifikace zřejmě jakýsi Vincent van Gogh, který za celý život neprodal jediný obraz, anebo ještě hůř – jistý Ježíš z Nazaretu, jenž také nic neměl, a dokonce se nechal ukřižovat! Asijský lukostřelec, který je na svém kontinentě slavný, ačkoli se netrefí do terče, to je u nás směšná figura.

O několik dní později jsem si na to znovu vzpomněl, když jsem sledoval basketbalový zápas starších žákyň. Drtivě zvítězilo družstvo elitních hráček z Prahy 9 nad našimi asijskými holkami z Prahy 6, mezi něž chodila hrát i moje dcera. Podle tuzemských měřítek by to utkání pro náš celek muselo představovat naprostý debakl. Stejně staré hráčky, vychovávané pro vrcholový basketbal, na hřišti jasně dominovaly. Naše Asiatky z Vokovic však kupodivu nesly tíhu výsledku se ctí.

Nepřestávaly bojovat, přestože neměly šanci skóre vylepšit. Ačkoli prohrávaly už o sedmdesát bodů – a to rozhodně nebylo nic příjemného – hlasitě se povzbuzovaly a budily ve mně dojem, že je zápas opravdu baví. A tak to zkrátka vůbec nebylo marné dopoledne. Všichni si přece přišli na své – Evropané i Asiati! Já jsem rád, že jsem patřil k těm druhým, a dodatečně děkuji trenérovi za jeho skvělou práci – za to, že holky dokázal naučit právě tohle. Bude se jim to v životě hodit.

Pro někoho může třeba zrovna basketbal představovat způsob, jak si vydělávat na živobytí. Proč ne, jsou i horší a pohoršlivější povolání. Ale stále ještě mezi námi žijí lidé, pro něž je cílem sama krásná hra a dokážou si ji užít, i když třeba nevyhrávají. Možná to ještě není tak úplně neevropské pojetí...

Ať žije Praha olympijská, volám nadšeně a klaním se před billboardy s našimi sportovními hvězdami. Jsem rozhodně pro konání her v našem hlavním městě, a to hned třeba v příštím roce. S jedinou podmínkou – ať se té naší olympiády zúčastní samí asijští lukostřelci! Ušetříme na investicích do sportovních zařízení a namísto medailí se bude rozdávat čirá radost.

(Psáno pro Pražský deník)