Ty prezidentské volby, vzpomínáte?... Oba kandidáti se snažili před našimi zraky okouzlit, přesvědčit, přelobovat a bůhví vlastně jakým způsobem získat na svou stranu námi zvolené zástupce – poslance a senátory. Podstatné bylo, co dojednal pan Dalík či Šlouf a co se upeklo v rudé peci či vylíhlo z modrého hnízda. My jsme mohli pozorovat nanejvýš záři na obzoru a zkoušet uhodnout, jestli zrovna svítá, nebo zapadá slunce. I v té záři se mi zdálo, že vidím dva pány, kteří jsou si velmi podobní a na můj vkus až příliš jisti sami sebou. Zřejmě to tak má být a jinak to asi nejde.


S námi muži se zhruba tak někdy po třicítce odehrávají podivné změny. U někoho to přichází dřív, u jiného později, ale najednou jako by se nám zdálo, že už víme, jak žít. Máme na všechno hotový názor, a co je nejhorší – nebojíme se ho sdělit světu s patřičně sebejistým výrazem. Asi to bude nějaká dosud ne zcela probádaná civilizační choroba, říkejme jí třeba syndrom děda Vševěda.
Tento syndrom pak v případě politiků nebezpečně mutuje, přičemž nejtěžší varianty je postihují před volbami. Jedním z příznaků této choroby je, že ze slovníku nemocného zcela vymizí výrazy jako „nevím“, „poradím se“, „to bychom si měli zjistit“ a podobně.
Vzpomínám si, jak mi před lety zavolala kamarádka z Českého rozhlasu, ať tam okamžitě přijdu, že jí za chvíli začíná přímé vysílání a odpadl jí jeden politik. Nikoho jiného už prý nesežene.
„Nemůžu, vždyť já politice nerozumím,“ řekl jsem. Byl jsem zrovna ve stadiu, kdy jsem se snažil aktivně bojovat se svými pocity vševědoucnosti, navíc jsem se bál, že se zesměšním. Nedala se odbýt a kamarádství si zkrátka žádá i oběti. Usadil jsem se tedy v křesle vedle známého politika, nade dveřmi se rozsvítila červená žárovka a kamarádka mi položila první otázku:
„Co říkáte situaci v Rusku?“ Tehdy onemocněl prezident Jelcin a vypadalo to na krizi.
„No, to je opravdu vážná věc,“ řekl jsem. „Ale co s tím, to opravdu nevím.“
Politik vedle mě ovšem okamžitě a bez zaváhání vysvětlil, jak to v Rusku bylo, je a bude.
Druhá otázka se týkala Slobodana Miloševiče a situace v bývalé Jugoslávii.
„Nojo, Jugoslávie, to je hrůza,“ slyším se, jak odpovídám. „Ale jak to vyřešit, to tedy vážně nevím.“ Politik se i tohoto tématu rád chopil a hned nám všem objasnil, jak máme celou situaci chápat a co nás čeká. A to už na nás kamarádka vypálila třetí otázku:
„Co říkáte problému dovozu jablek z Evropské unie?“
Tady jsem byl na koni: „Jablka, ty mám rád,“ oznámil jsem národu do mikrofonu. „Jím je denně, ale co s tím dovozem, to tedy nevím.“
Krátce poté, co nám politik celou problematiku ozřejmil, začaly do vysílání přicházet telefonické ohlasy posluchačů. Hned ten první povídá:
„Dobrý den, já vám chci jen říct, že ten pán, co tam sedí a nic neví, je mi hrozně sympatickej.“
Když jsme pak sjížděli rozhlasovým páternosterem, svěřil se mi můj vševědoucí kolega politik s tím, že má deprese při představě, že ho lidi nezvolí.
„Chápu vás,“ řekl jsem, abych ho nějak utěšil. „Ale jak vám pomoci, to opravdu nevím.“
Stejně ho nakonec zvolili. Také všichni jeho soupeři se báli přiznat, že něco nevědí...
Když si teď představím, kolik sebejistých odpovědí bychom vyslechli, kdyby se prezidentští kandidáti ucházeli o naše hlasy přímo, jsem rád, že jsme toho ušetřeni. Těší mě, že naše ústava nedává těmto mužům tolik pravomocí, aby nějakým hrozivějším způsobem mohli zasáhnout do našeho života. Že jsou díky ní víceméně pod kontrolou a my se můžeme věnovat jiným, pro chod této země podstatnějším činnostem – řízení dopravy, léčení pacientů, výchově dětí a podobně. Náš čas voleb ostatně také přijde, tohle byl podle všeho čas někoho jiného.
No, nevím, mělo by se to ještě promyslet...

(Psáno pro Pražský deník)