Zvuk výtahu oznámil, že očekávaná návštěva se blíží. Vyšel jsem jí naproti na chodbu. Místo očekávané zuřivé reportérky jsem ale spatřil mladou ženu s miminem v kočárku. Než se ve mně stačil probudit gentleman, popadla kočár a vynesla ho přes pár posledních schodů k našim dveřím.
„Nebude vám vadit, když s námi bude dělat rozhovor i moje dítě?“ zeptala se.
Když jsem ji ujistil, že ne, vyňala kojence z kožešiny, uvelebila se s ním v našem ušáku, spustila nahrávací přístroj a položila mi první otázku:
„Opravdu si myslíte, že jsou muži křehcí?“
Co máte za takové situace odpovědět? Ještě nikdy se mi nestalo, že by za mnou přišel nějaký novinář s půlročním dítětem dělat interview...



Kdysi jsme natáčeli televizní rozhovor se spisovatelkou Terezou Boučkovou. Jejímu Vinckovi byl tehdy asi rok, ona zároveň pracovala na takzvané „volné noze“ a zároveň byla na takzvané „mateřské dovolené“. Posadila si dítě na klín a půlhodinový pořad jsme tehdy zvládli v jednom záběru, protože pak už by byl chlapeček zřejmě unavený a začal by vyvádět. Takhle mohla Tereza sedět, sem tam mu podstrčit nějakou hračku nebo nočník a odpovídat na moje otázky týkající se smyslu života a podobných jednoduchých věcí...

Přede dvěma lety jsme nahrávali písňové album Dívčí válka. Písničku o Markétě na ní zpívá Lucie Vopálenská. Přišla do studia také s kočárkem. Nazpívala, co bylo třeba, nakojila dítě a odešla. Když jsme pak po roce a půl ve stejném studiu chystali desku s oním provokativním názvem Muži jsou křehcí, dostavily se se svými ratolestmi už dvě ze čtyř členek skupiny Yellow Sisters. Natočily poněkud sarkastický příběh o Oskarovi, který se chce zalíbit feministkám, a tak se o všechno poctivě stará v práci i doma, dře se a stresuje, aby všechno stihl, ale stejně jim nakonec není po chuti. Jedna ze dvou přítomných nahrávajících matek tentokrát už ani nečekala na konec natáčení a nazpívala tu píseň se sluchátky na uších a s kojencem u prsu. Pochopil jsem, že v nedlouhém období mezi dvěma alby došlo na tomto poli k dalšímu spontánnímu vývoji. Co se bude ve studiu dít při práci na mé další desce, to už si raději ani nezkouším představit.

Kdysi se říkalo, že americký prezident Ford prohrál ve volbách proto, že nedokázal dělat dvě věci najednou – například chodit a žvýkat. Považuji to samozřejmě za pomluvu, ale představit bych si to dovedl, paní redaktorko. Muži jsou křehcí...
Pozoroval jsem s podobnými obavami nedávno našeho pana prezidenta při volbě hlavy státu. Ve chvíli, kdy o něm nelichotivě řečnila jedna poslankyně, podepisoval se soustředěným výrazem nějaké pohlednice nebo fotografie a skutečně vypadal, že poslouchá. Zaplať pánbůh, říkal jsem si, že náš hradní pán tyhle americké problémy nemá. Nejspíš se nemusíme bát, že svou funkci napodruhé nezvládne. Ačkoli kdyby bývali zvolili nějakou chytrou ženskou s dítětem, asi bychom se nemuseli bát ani trochu!

Takovou práci by ale zřejmě žádná chytrá ženská dělat nechtěla. Ženy mají větší smysl pro reálné hodnoty tohoto světa, jen málo se jich žene za politickou kariérou. Většinou si asi dovedou představit, jak by to vypadalo třeba v parlamentu. Je tam nezdravé ovzduší, spousta chlapů by je při kojení očumovala a ještě by tam to dítě mohlo něco chytnout.

(Psáno pro Pražský deník)