Básníci milují Prahu, ovšem Praha k nim bývá spíš chladná a rezervovaná.
Ani někteří prozaici na tom nejsou líp. Vezměme si třeba důkaz nesnášenlivosti vůči Boženě Němcové. Nedávno jsem znovu listoval její korespondencí, dramatickým a strhujícím čtením, a žasl nad autorčiným vnitřním bohatstvím a vnější bídou. Občas na tom byla tak, že neměla v čem vyjít na ulici. A téhle obdivuhodné ženě se národ odvděčil tím, že umístil její podobiznu na pětisetkorunovou bankovku.
Není to v případě chudé spisovatelky trochu drsná pocta? To už můžeme klidně lepit portrét Jana Husa na zápalky…



Básník Ivan Wernisch, jeden z nejzajímavějších současných českých autorů, obdržel před časem od prezidenta Havla vyznamenání za přínos české literatuře. V rozhovoru, který s ním vedla Jana Klusáková na Radiožurnálu, pak prozradil, že si pro cenu na Hrad vůbec nešel, protože má jenom dvoje odřené džínsy. Raději to prý sledoval v televizi. Ne že by člověka jímalo štěstí při pohledu na básníka ve smokingu, ale jeden raut za život, to by se sneslo...

Jistý pozitivní posun tu ovšem je: Wernisch byl na rozdíl od Němcové vyznamenán hlavou státu a v džínsech mohl vyrazit alespoň ven z baráku a pak tramvají na Vinohradskou do rozhlasu. O tom si Němcová před sto padesáti lety mohla nechat leda zdát. Navíc lze bez obav předpovědět, že tento náš současník na bankovkách neskončí – budeme platit eury a na nich žádné portréty pro jistotu nejsou.

Když přijel do Prahy můj nejoblíbenější básník, Dán Benny Andersen, připravovali jsme společný večer pro divadlo Archa. Je to velká osobnost, v Dánsku je vážený a slavný, a tak jsme dopoledne v divadle uspořádali tiskovou konferenci. To víte, když přijede váš idol, přejete si, aby se u vás cítil dobře, a nechcete nic ponechat náhodě. Proto jsem prozíravě kromě zástupců kulturních rubrik pozval asi deset kamarádů, kteří si s sebou vzali fotoaparáty a předstírali, že jsou od také novin. Kromě nich se dostavili i dva skuteční novináři.
Kdo by se ostatně hnal na tiskovku s básníkem, nota bene z jakéhosi mrňavého Dánska! Nikdo se na nic neptal, a tak jsem otázky Bennymu Andersenovi pokládal hlavně já a on odpovídal s nonšalancí a nadhledem, jak se ostatně od autora jeho kalibru dalo čekat.

Posezení se chýlilo ke konci, jenže já měl pořád pocit, že ti dva novináři nejspíš stejně nezaregistrovali, s jak významnou osobností se vlastně setkali. Proto jsem na závěr zvolil poněkud nedůstojný, avšak dostatečně přímočarý dotaz:
„Pane Andersene,“ vypálil jsem, „kolik vašich knih se v Dánsku obvykle prodá?“
Básník s úsměvem řekl, že teď oslavil sedmdesátiny, vyšly mu sebrané spisy a v pětimilionové zemi se jich prodalo 150 000 kusů...
Druhý den vyšla v nejmenovaném deníku zpráva: „Prahu navštívil známý dánský básník Benny Andersen, který nedávno ve své zemi prodal sto padesát tisíc výtisků svých knih.“ Tím se s Andersenem coby básníkem vypořádali.
Kdepak, Pražan na nějaké veršíky nenaletí, my žádáme fakta!

(Psáno pro Pražský deník)