Češi a Seveřané jsou podle jakéhosi výzkumu nejméně věřícími obyvateli Evropy. Míněna je víra v Boha, jinak by to s námi bylo určitě ještě horší...

Bloudím teď po severu a mohu dosvědčit, že například Islanďané jsou na tom odedávna v tomto směru nevalně. Křesťanství přijali v roce tisícího narození Páně, a to hlavně proto, že si chtěli uchovat samostatnost a zbavit se nátlaku norského krále. I tak jejich tehdejší vrcholný představitel Torgeir usmlouval tři zvláštní podmínky, aby se norský vlk nažral a islandská pohanská koza zůstala celá: stali se křesťany, ale nadále směli odkládat novorozeňata, jíst koně a v soukromí uctívat své pohanské bohy. S tímhle počátečním vkladem těžko později propadnete fundamentalismu...




Dnešní luteránská církev na ostrově má sice na seznamech svých oveček hodně přes devadesát procent obyvatel, ale do kostela jich moc nechodí. Jak to vypadá se zapáleností věřících, mně nejlépe ukázal přímý televizní přenos z oslav tisíciletého výročí přijetí křesťanství na Islandu. Na obrazovce v davu poletovala rozčepýřená hlasatelka, těkala s mikrofonem sem a tam a mezi řečí jen tak jako jednohubku slupla oplatku z ruky kněze. Nic tak formálního jsem snad v životě neviděl...

My Češi ale také často nejsme zrovna uctiví k tradicím. Tak třeba namátkou já. Před časem mě kamarádka (z dětství a pak ze Švýcarska) požádala, jestli bych nešel za kmotra jejímu pozdnímu a vymodlenému dítěti.
„Moc rád, ale nejsem pokřtěný,“ přiznal jsem. „To by neměl být problém, máme ve Švýcarsku takového prima pana faráře, ten to určitě pochopí,“ řekla a odjela.
Když se znovu vrátila, vyprávěla, že když to panu faráři sdělila, odpověděl:
„To je škoda, že jste to přiznala, kdybych to nevěděl, tak by to šlo.“
Připadal jsem si jako v tom otřepaném židovském vtipu, jak přijde Khon do řeznictví a povídá: „Dejte mi půl kila támhleté husy!“
„Ale to je přece šunka a ne husa,“ opáčí řezník. A Khon zklamaně: „No, tak si to teď už nemůžu dát.“
Bylo mi kamarádky líto, a tak jsem se rozhodl, že se dám pokřtít. Jsem sice bezvěrec, ale mám také svého faráře. Jmenuje se Miloš Rejchrt a je to moudrý muž.

Šel jsem za ním, a už když jsem se k němu blížil, cítil jsem, že takhle se přece přihlašovat k víře nedá. Přesto jsem mu všechno vylíčil, on se na chvíli odmlčel, pak se na mě laskavě podíval a řekl:
„Víte, já myslím, že byste neměl rozmnožovat řady nevěřících křesťanů. Měl byste radši zůstat dál věřícím ateistou.“
A tak jsem při sebevětší snaze ani kamarádce, ani našemu mizernému postavení ve statistice nepomohl.


(Psáno pro Pražský deník)