Byla jednou jedna fotografka Hana a ta dodnes fotí na klasický materiál, většinou černobíle a ještě ke všemu asi dvacet let starým aparátem, kterému říká Vincek.
Tento týden jsme spolu besedovali před publikem v Západočeském muzeu v Plzni.
„Jaký je poměr snímků, které nafotíte, a těch, které se podle vás povedly?“ zeptal se jeden divák.
„Povedly se mi asi tři v životě,“ smála se Hana, která má přitom co chvíli nějakou výstavu a její fotky pravidelně zdobí publikace Václava Cílka či Tomáše Halíka. A pak zavzpomínala na to, jak kdysi asistovala Karlu Plickovi, když fotografoval sochu Panny Marie v Anežském klášteře:
„Celé dopoledne chodil kolem, foťáku se ani nedotkl, jen se díval a já jsem mlčela a pozorovala ho, co dělá.“



Mně se při jejím vyprávění vybavily vzpomínky na pohled z okna bytu v Loretánské ulici, kde jsem vyrůstal. Shlížel jsem tehdy na jednorukého chlapíka, který celé dny postával se starým deskovým fotoaparátem přímo pod námi v Úvoze a sem tam schoval hlavu pod černý hadr zakrývající ten přístroj. Byl to Josef Sudek. Působil,
jako by byl z jiného světa.

Sblížit se s Josefem Sudkem už prý Hana nestihla, přestože měl ateliér v domě na Újezdě, kde ona dodnes o několik pater výš bydlí. Přiznala se ovšem, že tenkrát spřádala tajné plány, jak za ním bude dolézat a uplácet ho bábovkami a polévkami tak dlouho, až jí dovolí pozorovat ho při práci. Tu vzájemnou rozkoš jim však už osud nedopřál.

Když teď někdy pozoruji při práci Hanu já, zjišťuji, že fotografuje tak, že o ní skoro nikdo z přítomných neví. Když zmáčkne spoušť, působí to spíš jako pohlazení, jako závan příjemného vánku. Někdy vyfotí veselou českou jeptišku s koštětem v ruce, jindy zase pro změnu veselou tibetskou jeptišku, jak připravuje v horách placky ke snídani. Kamenům, které také ráda na svých snímcích zachycuje, jako by vdechovala život...
Její fotky nejsou okázalé, k světské slávě jim chybí potřebná dávka exhibicionismu, drzosti a vypočítavosti. Ani v běžném životě se nikam necpe a je až dojemná tím, jak si neumí říct o peníze, které si vydělala. Rozhodně postrádá to, čemu se říká ostré lokty.

A přece právě Haně se opakovaně poštěstilo fotografovat tibetského dalajlamu při jeho návštěvách Prahy. Proč si vybrali zrovna ji a ne nějakého mnohem známějšího fotografa?
Myslím, že nejspíš právě proto, že nepoužívá ty ostré lokty. Raději to nikomu neříkejte, ale na světě zřejmě jsou ještě místa – možná nějaké jeskyně, kdo ví – kam je vchod tak úzký, že se jím protáhne jen málokdo. Každopádně se to může podařit pouze tomu, kdo lokty používá obvykle jen v případě, že si rukou chce podepřít hlavu.

Loni byla Hana se třemi kamarádkami v Indii. V Ladaku objevila na odlehlém posvátném místě v nadmořské výšce kolem šesti tisíc metrů vitrínu a v ní snímek dalajlamy. Na tom by nebylo zase tak moc zvláštního, kdyby ovšem tu fotografii neudělala v Praze právě ona. Mnich, který je tam doprovázel, tomu nemohl uvěřit…

(psáno pro Pražský deník)