(Malý noční rozhovor)

Usnul jsem nad hudebním časopisem Hi-Fi Voice. Zrovna jsem si četl o tom, že experimenty prokázaly, jak poslech Mozartovy hudby u zkoumaných osob výrazně zvýšil jejich inteligenční schopnosti. Měl jsem za sebou těžký den, víčka už se nedala zvednout, propadl jsem se do snu a ocitl se zničehonic v rozhlasovém studiu. Byl jsem moderátorem a naproti mně na židli pro hosty trůnil – Wolfgang Amadeus se sluchátky na uších! Vypadal trochu komicky, ale zachovale, mluvil dokonce česky.


„Posloucháte dopolední Radiožurnál, mým dnešním hostem je hudební skladatel a přítel Prahy pan Wolfgang Amadeus Mozart,“ zahlásil jsem do mikrofonu a oba jsme pozdravili neviditelné poslouchače.
„Mistře,“ šel jsem k jádru věci, „vědci zjistili, že vaše hudba prý zvyšuje inteligenci posluchačů. Čím byste řekl, že to je?“
„Na některých to poznat není,“ zachechtal se Mozart svému vtipu. „Můžeme si to otestovat třeba na vás, pusťte něco ode mě a uvidíme...“
„Rád bych pustil, ale nejde to.“
„Proč ne, máte tu přece nějaké moje skladby, nebo snad ne?“
„To ano, ale máme tu taky selektory,“ zachraptěl jsem a zrudl studem. Rudnutí mi ve snu šlo mnohem lépe než v bdělém stavu. „Když přinesete do rozhlasu nějakou nahrávku,“ snažil jsem se vysvětlit, „odpovědný dramaturg ji posoudí, a pokud odpovídá image naší stanice, vloží ji do počítače a selektory ji pak vybírají, když se to hodí...“ Rozkašlal jsem se v přímém přenosu a Mozartovi se svezla paruka trochu ke straně. „Od vás tu máme dovoleno použít snad nějakou coververzi, možná kdyby třeba někdo otextoval Malou noční hudbu pro Helenu Vondráčkovou, to by snad prošlo, ale jinak byste naše posluchače nepotěšil. Máme na to výzkumy.“ Režie usoudila, že je nejvyšší čas přerušit náš dialog nějakou hezkou melodií.
„Páni a paní, vím, jak se ruší žal,“ zahřmělo tedy. Mozart se lekl, zamumlal něco německy, sundal si sluchátka a zeptal se, co to je.
„Náš český slavík, mistře, jeho písničky u nás publikum miluje a stejně jako vám, i jemu jeho Pražané rozumějí.“
„Hmm,“ řekl Mozart. „A tohle ti vaši dramaturgové a jejich selektory schválí?“
„Samozřejmě. To lidé chtějí!“ snažím se hájit svou stanici.
„Ale jestli takovou hudbu lidé poslouchají celý den, nebojíte se, že jim bude inteligence spíš klesat? Co tomu říkají ti vaši vědci?“
„To nikdo nezkoumá, nás zajímá poslechovost a ta je pořád velmi vysoká.“
Mozart mě však už neposlouchal a zabručel si pro sebe: „Blbost hudby!“
„Počkejte, mistře! Blbost hudby – to nemáte ze sebe, to už napsal Milan Kundera v Knize smíchu a zapomnění!“
Mozart se mi najednou začal ve snu před očima rozostřovat, na vteřinu se proměnil v Jana Rejžka a pak se rozplynul docela. Probral jsem se s hlavou otlačenou od časopisu a s nervy nadranc – takový šílený sen! Bylo krátce po půlnoci. Naladil jsem Radiožurnál:
„Páni a paní, vím, jak se ruší žal...“
Asi blbnu.


(Psáno pro Pražský deník)