„Proč si lidi pořád stěžujou na program v televizi,“ ozval se spolužák Zdeněk, když jsme si dali fernet na zahrádce U Kaštanu, „vždyť se to dá vypnout, ne?“
Zrovna jsme měli své dny, jak nám někdo z té bedny trvale připomíná před každým fotbalovým zápasem, jak nás zpracovává vždycky, když se chceme podívat na zprávy. Přiťukli jsme si a on pokračoval:
„A co pořád máš proti komerční hudbě v rádiu? Nech to plavat a přelaď někam jinam anebo si pusť desku. Každý ať si dělá, co se mu líbí.“



Byl pátek odpoledne, před zahrádkou zastavilo auto a z okénka na mě zamávala moje žena. Rozloučil jsem se se Zdeňkem a vydali jsme se na chalupu, kterou máme kousek od Rakovníka. Žena řídila a já jsem tudíž měl po delší době možnost rozhlížet se po krajině.
Na Vypichu, kde karlovarská silnice přetíná pláň před zdí obory Hvězda, se staví nové obchodní středisko. Raději jsem se tam nedíval, proč bych se tím měl deptat. Pozoroval jsem, jak naproti na louce pouštěli draka. Každý ať si dělá, co se mu líbí.

Projeli jsme Bílou Horou a vymotali se spletí rozestavěných silnic. Rozšiřuje se tu vozovka, staví se dálniční okruh, abychom měli cestování pohodlnější. Napravo od silnice k Hostivici nedávno vyrostl komplex gigantických průmyslových budov. Na jedné stometrové krabici mě duchovně zasáhl nápis OTEC INTERNATIONAL.

„To už asi obchodujeme i s Vatikánem,“ zabručel jsem pod vousy, ale žena můj vtip nezaregistrovala, věnovala se provozu a občas pomrkávala po lesknoucí se hladině krásného rybníka na druhé straně, který tu ještě zůstal nezasypán a nezastavěn...
V Hostivici a v Jenči rostou domy jako houby po dešti. Podnikatelské baroko jedenadvacátého století sem vtrhlo přesně ve stylu ať si každý dělá, co se mu líbí. Snažil jsem se dívat raději někam jinam, ale nic jiného už tam není a navíc se kolona aut zastavila zrovinka před jedním ještě ne zcela dokončeným palácem. Bylo vidět dovnitř. Fascinovaně jsem zíral na vysoké neo-neobarokní okno ve vstupní místnosti. Už je dokonce vyplněno velkým matným sklem s drobnými květinkami. Barbína s Kenem se ale ještě nenastěhovali – počkají si, až se dodělá růžová fasáda, zazurčí voděnka v bazénku s blankytným dnem a všechno se nazdobí fondánem a cukrovou vatou. A hleďme – sousedi tu už také dokončují své dílo! Bílý domek v jakoby jižanském stylu s pěkným antickým sloupovím... Vyklonil jsem se z okna a obrátil oči k nebi, ale tam nebylo na co se dívat, snad kromě několika bílých obláčků, kupodivu zatím bez reklam...

Konečně jsme pomalu projeli Pavlovem kolem rudě natřeného veřejného domu s lucernou až na dálnici. Teď už nebude k vidění nic zajímavého, snad jen nějaký ten billboard s jakousi důležitou radou do života.

Víska, v níž máme chalupu, je památkově chráněná. Komunisti v ní nestačili nic zničit, a tak to tu mírně hyzdí nanejvýš plastová okna, betonové sloupy elektrického vedení a pár přistavěných garáží. Vystoupil jsem z auta na návsi, abych se po cestě trochu uklidnil a pokochal pohledem na místní roubenou chaloupku, která vypadá jako z pohádky. Po takové náročné cestě se mi obzvlášť líbila! Pan majitel si ji navíc trochu vylepšil – podobně jako se dříve zdobily domky podkovami, on umístil na svou roubenku půvabnou obří satelitní anténu.

Díval jsem se na ni dlouho. Nějak jsem se nedokázal vypnout ani přeladit někam jinam...

(Psáno pro Pražský deník)