Kdysi jsem studoval na fakultě žurnalistiky. Náš děkan byl odborník na hlemýždě, ale většina ostatních kantorů nebyla odborníky vůbec na nic, takže jeho jmenování ještě nepředstavovalo nejhorší variantu. Výjimky se v profesorském sboru přece jen našly.

Pro mě to byl třeba pan inženýr Nentvich, který se snažil hordu budoucích novinářů vzdělávat v oboru ekonomie. Dokud jsme probírali různé historické ekonomické směry, docela mě to bavilo, ale když jsme pak začali rozebírat „teorii ekonomické rovnováhy socialismu“, začal jsem tápat a z lekcí ekonomie se vytrácel. Cítil jsem, že nemá smysl rozebírat něco, co v praxi nemůže existovat, a vsadil bych se, že pan Nentvich si do značné míry myslel totéž. Jednoho odpoledne zničehonic do ospalého ticha fádní přednášky pronesl na tu dobu neuvěřitelnou větu:
„Je jasné, že pokud lidé nebudou schopni změnit svou povahu, socialismus nemá smysl.“

Tento příběh se odehrál v době té nejnudnější totality, v první polovině sedmdesátých let. Ta však zase nebyla zdaleka tak nudná, aby nás za podobné prohlášení nemohli vyhodit ze školy, a poslat tedy na dva roky na vojnu.

A tak jsme na sebe s přítelem Drbohlavem pohlédli v mírně radostném šoku, tehdy totiž člověku k záchvěvu radosti stačilo málo. Ve třídě se ovšem nic zvláštního nepohnulo, na spolužáky-fízly byla ta věta moc složitá a ti ostatní budoucí mediální pracovníci si zřejmě jenom tak mysleli na svoje a lhostejně dopsali dvě poslední slova rozepsané věty: „nemá smysl“. A přednáška pokračovala dál, do perestrojky zbývalo deset let a do důchodu daleko…

Na pana Nentvicha jsem si nedávno vzpomněl v nákupním středisku Billa. V břevnovské prodejně se za poslední týdny změnilo všechno k horšímu. Předtím jsem sice trochu hartusil i na řetězec Delvita, který se odtud odstěhoval, ale z toho, co „nabízí“ jeho nástupce, je cítit mnohem přímočařejší obchodní strategie – vyrazit z člověka peníze za každou cenu! Ze zeleniny se vám tam dělá mdlo, i ovoce zřejmě vyrábějí uměle, zmizel zajímavější sortiment a tak podobně – stěžujte si, není komu...

Šel jsem tam minule alespoň pro noviny a koukám – oni je nikde nemají. Překvapeně povídám prodavačce:
„Vy už neprodáváte noviny?“
„Jsme prodejna potravin!“ vystřelila na mě bez vysvětlení, bez omluvy, bez humoru.
„Tak proč tady máte zubní pastu?“ kontruji, avšak také bez humoru, otráveně. Jsem znechucenější z jejího tónu než ze své nenaplněné touhy po oblíbeném periodiku. Proč je na mě taková, vždyť jsem přece její stálý zákazník a nechávám tu hromadu peněz! Samozřejmě, ten podnik jí nepatří, ale takové chování k zákazníkům se v kapitalismu přece nevyplácí. Nebo vyplácí?

A v té chvíli jsem uslyšel hlas pana Nentvicha. Ohlédl jsem se. Stál za mnou, trochu jako přízrak Humphreyho Bogarta v komedii Woodyho Allena Zahraj to znovu, Same, a pravil hlasem toho ostrého hocha:
„Jestli lidi nebudou schopni změnit svou povahu, tak ani kapitalismus nemá smysl.“

Tak to jste mě, pane inženýre, moc nepotěšil...


(Psáno pro Pražský deník)