aneb VAROVNÁ ZPRÁVA ZE STARÝCH NOVIN
Byl pozdní večer a na mě při úklidu ze šuplíku vypadl zažloutlý výstřižek z novin, který jsem si kdysi schoval, protože mi připadal podivný. Titulek zněl: VE STROMOVCE ÚTOČIL HAVRAN. Útok ptáka na lidi ohlásily prý matka s dcerou na linku 158 a mluvčí policie oznámil, že strážci zákona předali informaci kolegům z odchytové služby. Co jsme těm ptáčkům udělali, že jsou na nás takoví zlí?


Celkem nic, jen například po celá staletí nesměli chybět na žádné hostině. Na svatbě Viléma z Rožmberka a Anny Marie, dcery markraběte Bádenského, která trvala od 27. ledna do 1. února 1578, se podle dochovaného záznamu snědlo 350 pávů, 250 bažantů, 2050 koroptví a 20 688 kusů drobného ptactva. Ptáci se tehdy pekli v chlebě a pak je hospodyně vybíraly, odstraňovaly kůstky a nakládaly masíčko na tři neděle do octa. Nebo také naši předkové obalovali ptačí tělíčka těstem a sypali je jako buchty skořicí a zázvorem...
Ještě v roce 1845 bylo podle daňových výkazů snědeno v Praze 33 444 ptáčků. Před sto padesáti lety se o nedělích chodívalo „na boudu“ – na čihadlo. Čižba byla tehdy i mezi společenskou smetánkou považována za určitý druh sportu. Lidé si složitě vyráběli svá čihadla, jakési boudy ve tvaru malých stohů nebo staročeských úlů. Uvnitř bývala i kamna, aby lovec za podzimních mrazíků netrpěl. Pomocí vábniček pak napodoboval hlasy ptáků a lákal je do pasti. I císař Rudolf II. měl prý ve své sbírce vábničky vyrobené ze slonoviny. Když ptáci přiletěli, ptáčník zatáhl za provaz, lapil je do sítí, usmrtil a svazoval do svazků po půl tuctech. Jindy se používalo třeba lepidlo anebo se ptáci stříleli. Ten, kdo neměl vlastní „boudu“, chytal ptáky tam, kam chodili pít.
Čihaři zabíjeli opeřence ve velkém a jejich „boudy“ se jim vyplatily. Pokud se ovšem nenašel někdo, kdo jim jejich úspěch záviděl: když totiž závistivec spálil žabí kožku na prach, nasypal ji do vody a pokropil tou vodou místo, na které se přiklápěla síť v dřevěném rámu, dotyčný pak už nic nechytil. Aby mohl své čihadlo znovu zprovoznit, musel kouzlo zrušit vykuřováním svěcených koření...

Počátkem šedesátých let dvacátého století rodiče často kupovali dětem vzduchovky na diabolky. Často se proto střílelo na vrabce. V současnosti střílení na ptáky už tak časté není, používáme modernější likvidační metody. Výrazný úspěch zaznamenalo například pořádání hlučných koncertů v zahradách a parcích, při nichž vyděšení opeřenci odlétají a opouštějí mláďata v hnízdech, k nimž se pak neodváží vrátit.

Z tohoto pohledu se mi epizoda s havranem ve Stromovce nezdá tak zcela nepodstatná a mohu jen doufat, že nešlo o součást nějaké širší akce, ale pouze o ojedinělý teroristický čin.
Ostatně – nevíte někdo, jak to s ním dopadlo? Chytili ho, nebo ne? Přiznal se? Mému výstřižku chybí konec, ten prý najdu na straně C2... Takže se zase nedozvím, jak celá kauza dopadla. To je pro naše média v posledních letech typické!

Podle policie byl podobný případ kdysi zaznamenán na Letné, kde havran zničehonic zaútočil na kolemjdoucí muže. Na ženy byl prý hodný a policejní odchytová služba ho nakonec dostala na piškoty...

Tímto happy endem bychom se ovšem neměli nechat zmást ani v případě, že bychom, co se týče ptáčků, měli úplně čisté svědomí...


(Psáno pro Pražský deník)