Bylo to trochu jako v mém oblíbeném vtipu od Vladimíra Renčína, jehož hrdina otvírá dveře bytu, za nimiž stojí podezřelý chlápek a říká:
„Dobrý den, jsem z ústavu pro výzkum veřejného mínění. Milujete svou ženu?“ Jen se to odehrávalo po telefonu a připadalo mi to méně veselé.

„Jsem z Deníku,“ pravil hlas, když se ujistil, že jsem to já.

„Jaký máte vztah ke svému otci? Máte ho rád, je ten vztah vlažný, nebo nepřátelský?“ „Proč se ptáte?“ „Zjistili jsme, že jeho hrob je zarostlý a neupravený. Co nám k tomu můžete říct?“ Řekl jsem neznámému hlasu, že je to moje osobní věc, a zároveň se mi vybavila situace, jak jsem se kdysi v pubertě ptal mé matky, proč vlastně nečte Franze Kafku.
„Nečtu Kafku, protože ho prožívám,“ odpověděla a já, čím jsem starší, tím její odpověď lépe chápu. Teď to tu bylo zas.

Tak si tedy poslechněte, hlase, jak to bylo s naším hrobem:
Když otec na začátku srpna 1959 nečekaně a za podivných okolností zemřel, bylo mu pouhých pětapadesát. Vystrojili mu státní pohřeb, na který se do Prahy sjela spousta lidí. Dlužno říct, že jen někteří se dostavili proto, že museli. Průvod s rakví doputoval na vyšehradský Slavín a tam také měly být ostatky původně uloženy. Za několik týdnů po pohřbu ovšem dostala matka příkaz, že tělo musí být spáleno a uloženo jinde – v samostatném hrobě. Neptejte se mě, prosím, jak může někdo někomu přikázat, aby nechal svého bližního zpopelnit, prostě se to stalo.

Ze státního sanatoria SANOPZ se zároveň ztratila otcova zdravotní dokumentace a urna s popelem byla uložena do hrobu. Na bílém mramorovém sloupku měla být původně umístěna otcova busta od sochaře Preclíka, který kdysi v jeho divadle poprvé samostatně vystavoval. Proč se tak nakonec nestalo, nevím.

Kromě vytesaného nápisu Národní umělec E. F. Burian tak zůstala jedinou „ozdůbkou“ hrobu malá pěticípá rudá hvězda. Matka si tehdy myslela, že tím jednoduchým symbolem uctí otcovu památku nejlépe, oba totiž v té době stále ještě věřili, že ten komunismus je myšlenka dobrá, jen lidstvo jaksi stále není příliš připraveno ji uskutečnit. Aby však symbolika hrobu nebyla tak primitivní, rozhodla se zároveň nechat na něj vysadit růžový keř plný trnů. Když později lidé, kteří s otcem neměli vůbec nic společného, ale měli jeho odkazu plná ústa, pořádali občas nad jeho hrobem u příležitosti různých výročí povinné sešlosti, trčel tu proti nim nepoddajný růžový keř, zarůstající nevyrvatelným plevelem. Nic lepšího si nezasloužili. Plevel se mimochodem rusky řekne „burjan“.

Když v roce 1988 zemřela i matka, pochovali jsme ji vedle otce a já jsem s velkou chutí nechal z mramoru rudou hvězdu odstranit. Myslím, že jsme si jí užili dost a že si to časem s rodiči vysvětlíme. Nikomu jinému do toho nic není.

Po listopadu 1989 by mohl tento příběh skončit, ale nekončí. Chodíme z občasných návštěv na rodinném hrobě naším nezničitelným růžovým keřem značně podrásáni. Já nevím, co by to udělalo s vámi, pane, ale mě to nutí přemýšlet...
A propos: Jaký máte vztah ke svému otci? Máte ho rád, je ten vztah vlažný, nebo nepřátelský?

(Psáno pro Pražský deník)