Je konec listopadu roku 1989. Stojím na tribuně na Letné kousek od Alexandra Dubčeka, Václava Malého a Jiřího Dědečka; je tu taky Václav Havel. Je revoluce. Na pláni pod námi milion lidí. Herec Josef Kemr burcuje do mikrofonu:
„Ďábel musí být smeten!“


Dav skanduje. Zavírám oči, hlasy se trochu vzdalují a…

Ocitám se na stejném místě na konci října roku 2008. Pojídám jablkovou taštičku od McDonald‘s. Koupil jsem si ji ve stánku hned vedle, kousek od toho místa, kde za sametové revoluce stál Michael Kocáb s dvěma policajty, kteří se přišli omluvit demonstrujícím za to, že mlátili lidi na Národní třídě. Ještě před chvílí tu přece byli, to je ale divný sen...

Je poločas fotbalového zápasu. Převaluji v ústech poměrně nechutné globalizované těsto a zapíjím to mizernou kávou z papírového kelímku. Zírám na Letenskou pláň, demonstranti s vlajkami a transparenty, kteří ještě před chvilkou cinkali klíči na znamení konce totality, zmizeli.

Namísto nich jsou tu náklaďáky a obrovská díra do země. Něco se tu staví, ale knihovna to nebude. Na ochozu stadionu Sparty mezitím kdosi vybudoval bizarní koutek pro děti. Mohou si tu kopnout do míče a zkusit dávat góly do malých branek. Je tu i namalovaná holčička s dírou místo hlavy, tam se asi také mají strefovat, nevím…

Někdo mi klepe na rameno. Otevírám oči a jsem zpátky v revoluci – Jan Vodňanský říká:
„Hele, přijel Hutka. Přivezli ho přímo z letiště.“
Zírám na písničkáře, kterého jsem více než deset let neviděl, zamávám na něho, ale nevidí mě, připadá mi, že je v transu z těch mnoha tváří kolem. Když se ukáže lidem, vypukne vřava. Dá se do zpěvu:
„Co je nejkrásnější, co je nejkrásnější, ta lidská svobóda!“
A tisíce lidí nadšeně volají jeho jméno. Skandují, tleskají...

Znovu mě přepadá ta slabost a chce se mi zavřít na chvilku oči. Jakmile je otevřu, civím do díry uprostřed pláně a všechno je tu zase úplně jiné. Jen „kachlíkárna“ ministerstva vnitra se nezměnila. Z reproduktoru kdosi naléhavě upozorňuje, že každou chvíli začne druhý poločas utkání Sparta – Příbram. Vyhazuji kelímek od kávy do přeplněného koše, ale odejít se mi nechce. Nevím, co se mi vlastně zdá a co je pravda.

Moc rád bych se znovu probral s pocitem toho revolučního nadšení. Všechno se otvírá, budoucnost patří lidu této země. Alespoň ještě jednou slyšet to „Ďábel musí být smeten!“ Zkusím zavřít oči...
Podařilo se. Jsem zpátky a zrovna mluví Havel.
„Není ti nic?“ ptá se mě kdosi, snad Jirka Dědeček nebo zase ten Vodňanský.
„Ne, jen se mi na chvilku zdálo o budoucnosti. Už je to dobrý,“ říkám a snažím se na to nemyslet.
„Pěknej sen?“ ptá se ten nejasný hlas.
„Ale jo. Byl jsem na fotbale, zrovna skončily volby do Senátu a tady vedle, jak teď postával Dubček, prodávali hamburgery.“

Nikdo mě ale neslyšel, protože budoucí prezident zrovna pronesl svou oblíbenou větu:
„Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“
No jasně, říkám si. A bude s tím ještě dost práce... Otočím se a jdu si sednout na tribunu, abych nepropásl ten druhý poločas.


(Napsáno pro Pražský deník pod názvem Na stejném místě)