Situace 1:
Česká televize přešla na digitalizaci druhého programu a sparťanské tvrdé jádro mrsklo dýmovnici hned vedle svého vlastního brankáře Blažka. Hráči Sparty a Baníku byli na obrazovce k nerozeznání, tonuli v mlze a vypadali jako přízraky.

Obraz se navíc rozpadal na drobné barevné kostičky a objevovaly se na něm zvláštní obrazce a šmouhy. Protože vypadával i zvuk, ztratil jsem o utkání přehled a jen tak zíral na jeden z nejbizarnějších přenosů svého života.

Situace 2:
„Tato země není pro barevné,“ zahřímal řečník Národní strany na manifestaci k 28. říjnu a přítomní zástupci města akci nacionalistů zrušili. Když jsem se o několik dní později zeptal předsedkyně této strany, jestli si to také myslí, pravila: „Bez komentáře.“ Podotkla ještě, že xenofobii máme vnímat jako pozitivní pocit. To už jsme byli v Přerově, kam si členové této strany vyjeli na další ze svých „spanilých jízd“. Navštěvují romské rodiny, fotografují jejich byty a obrázky pak s patřičným komentářem uveřejňují na webu. Jsou opravdu stateční – nebojí se použít termín „konečné řešení cikánské otázky“.

„My nejsme rasisti! Jsme proti nepřizpůsobivým občanům,“ vysvětlil mi seriózně vyhlížející muž v důchodovém věku, místopředseda té strany.
„Jenže pro mě jste nepřizpůsobivý občan vy!“ musel jsem říct.
„Co si to dovolujete!“ vykřikl. „Naše rodina byla pronásledovaná, mí rodiče vězněni...“

S jedním z mladých členů strany jsme se pak natáčeli navzájem. Naše kamera zabírala jeho, když mi vysvětloval, že by se měli Romové vystěhovat kamsi za město a tam hlídat. Bylo to něco nového – na webu navrhují, že pomohou „cikánům“ vystěhovat se do Indie. Mladík si mě na oplátku natáčel na mobil. Prohlásil, že jsou také proti ekonomické imigraci.
„Je německý podnikatel žijící v České republice ekonomický imigrant?“ zeptal jsem se.
Namluvil toho hodně. Kdyby vás to zajímalo, má to v mobilu...

Situace 3:
Přítel Ivan, dětský lékař, se po třech letech, kdy byl ekonomickým imigrantem ve Velké Británii, vrací domů do Prahy. „Víš, mně se tu moc líbí,“ řekl mi. „V mnoha ohledech je to tu lepší než v Anglii. Vracelo by se mi snadno, kdyby můj zdejší plat byl tak třikrát nižší než tam. Jenomže on je nižší asi osmkrát.“

Bavili jsme se pak i o tom, jak třicetikorunový poplatek za návštěvu u lékaře prohrál koalici volby.
„Kdysi jsi napsal větu, na kterou si občas vzpomenu,“ řekl mi.
Čekal jsem, co z něho vypadne.
„Tahle doba, co žijeme, je opravdu strašná, ale já jsem nikdy lepší nezažil,“ usmál se. „A je to vážně pořád pravda. Přes to všechno to tu nikdy nebylo lepší...“

(Psáno pro Pražský deník)