Ještě ani volby v Americe pomalu neskončily a už čtu, že zveme Baracka Obamu k nám na návštěvu. Možná máme spojenecké špatné svědomí, co já vím. Mně to tedy nevadí, já mám návštěvy rád.



Když tu byl naposledy prezident Bush, napsal jsem následující fejeton pro Pražský deník. A tak mě teď napadá, že by se mohl zrovna teď hodit - posuďte sami:

VŠECHNO SE UHLÍDAT NEDÁ
Hradčany v obležení, slušní policisté pouštějí mě a postupně i ostatní členy naší rodiny do domu, jen u brány mě ještě zastavují Bodie a Doyle, ukážou odznak a ptají se, jestli se z naší střechy dá dohlédnout na Hrad. Nedá, a tak jsou spokojeni a zdá se, že všechno je konečně OK. Prezident Spojených států může bezpečně přicestovat, ani u nás v Martinickém paláci se proti němu nic nekuje.

Bydlím v téhle čtvrti s přestávkami asi padesát let a mohu říct, že na návštěvy tu jsme zvyklí. Kdysi jsem při podobných příležitostech ve špalíru nahnané školní mládeže vítal tu Chruščova, tu Gagarina, tu Fidela… Povinně a nevinně jsme mávali vlaječkami různých afrických či jiných spřátelených států. V sedmdesátých letech pak v takových dnech stávali u nás na chodníku v desetimetrových rozestupech vždycky jeden uniformovaný příslušník Veřejné bezpečnosti, jeden lidový milicionář a jeden tajný v civilu (tím civilem si ale nejsem jist – kabát zvaný šusťák a látková nákupní taška se svačinou možná byly součástí stejnokroje zaměstnanců ministerstva vnitra).

Hradčany už toho zkrátka zažily hodně, a to prosím mluvím jen o tom posledním půlstoletí, které pamatuju. Jednou jsem se tu na náměstí potkal s Janem Pavlem II. Šel jsem do trafiky a on zrovna projížděl kolem ve svém papamobilu. Stál za sklem a díval se kamsi nade mě, přestože tam skoro nikdo jiný nebyl. Jeho pohled byl úplně stejně neprůstřelný jako to sklo a mně se najednou kupodivu vybavil výraz Nikity Chruščova.

Všichni mocní mají asi něco společného, přinejmenším to, že se určitě nemohou po cestě podívat na každého, a když si tedy někam vyrazí, mají aspoň chvíli klidu na to, aby si mysleli na svoje věci. Proto se nejspíš dívají tak nepřítomně...

Jenže i když dneska kolem sebe mají to sklo a stádo bodyguardů, v oknech je střeží odstřelovači a na nebi vrní vrtulníky, napadá mě, že stejně neuniknou. Smrt, nemoc či bláznovství neútočí z temných koutů střech, ty přicházejí zevnitř. Prvním dvěma se zřejmě nedá předejít vůbec, člověk nanejvýš může pojídat vitaminy a pravidelně cvičit. Ale „bláznovství“ – anebo, když dovolíte, použiju přiléhavější české slovo „zblbnutí“ – u lidí ve vysokých funkcích propuká nenápadně, zákeřně a v nestřežené chvíli. Na to by byla potřeba úplně jinak vycvičená ochranka.

Jen si to zkusme představit – kolem tělesně přísně střeženého muže číslo 1 se navíc motají i jeho duchovní bodyguardi. Také oni mají na uších sluchátka a bedlivě hlídají každé jeho slovo. Jeden z nich tiše hlásí: „Tady dvojka, tady dvojka, přichází starosta XY, stupeň možného nakažení pět, zkraťte kontakt s objektem na minimum!“

Duchovní strážci by logicky měli povinnost kontrolovat osoby, které by se potentátovi příliš podbízely, museli by eliminovat lichotky a předcházet všem projevům okolí, které by u jejich svěřence mohly vést k pocitům výjimečnosti až bohorovnosti. Byla by to těžká a nevděčná práce a možná by se ani nevyplatila.

Snad bude jednodušší spolehnout se na příští volby a zdravý rozum veřejnosti, že takhle postiženého člověka už příště nezvolí. No, uvidíme, kdo k nám na Hradčany zase dorazí...

(psáno asi tak před rokem)