Rukou psané dopisy jsou už vlastně zvláštnost, a tak jsem obálku otevřel hned na cestě z pošty. Psaní začínalo takhle:
„Pane Buriane, kdyby žil Váš otec, tak by Vám dal pár facek.“

To, co následovalo, nestálo už za řeč. Pisateli se nelíbilo, co jsem řekl v televizní debatě s mladou mírovou aktivistkou - že jsem rád, že jsme spojenci se Spojenými státy a jsme na té správné straně. To, že autor dopisu neměl sílu se podepsat jinak než jako „Divák ČT“, mě ale rozladilo. Vždycky když zjistím, že to, co držím v ruce, je anonym, mám nutkavý pocit jít rychle do koupelny a dlouho se mydlit.

Proč se vlastně ten člověk nepodepsal? Bojí se, že ho udám Bílému domu a že skončí někde na Guantanamu? Nebo má sám máslo na hlavě? Byl snad bachařem v Jáchymově nebo inspektorem pro kulturu, který zakazoval koncerty rockových kapel? Byl to snad donašeč a teď píše do Haló novin a nechce, aby se s tím dneska někdo vytasil a zkazil mu mezi redaktory renomé?

A co do toho všeho plete mého tatínka? Copak by můj otec schvaloval vyvražďování menšin na Balkáně nebo Saddámovo použití chemických zbraní proti kurdským civilistům? Kdo ví, jak by to s ním vlastně bylo, kdyby se dožil dneška. Do KSČ vstoupil v roce 1922 v osmnácti letech a nebyl sám, s ním tam vlezla skoro celá umělecká avantgarda. Když mu bylo pětadvacet, přišla velká hospodářská krize a nouze, jakou zažil málokterý dnešní anonym.

V Rusku mu komunisté popravili kamaráda Mejercholda, u nás se začal roztahovat Henlein. Jak se mohl člověk vyrovnat se dvěma velkými totalitami dvacátého století? A když ho na konci války po čtyřech letech koncentráků bombardovali vytoužení Spojenci, Angličani, a málem se kvůli tomu utopil spolu s tisíci spoluvězňů v Severním moři, muselo to přece mít na jeho vnímání hodnot nějaký vliv. Po takových zážitcích se pak člověku těžko vrací víra v hodnoty západní civilizace a ústavu Spojených států...

A tak po dvacátém sjezdu sice v Rusku nadšeně vítal první změny a očekával nápravy křivd, ale nakonec mu nebylo dopřáno dožít se ani šedesátých let, ani tanků v Praze, ani růžového tanku... Tak ho nech spát, ty neznámý posero.
Mimochodem, tuhle nesnášenlivost k anonymům mám po něm...

Když jsem doma vyšel z koupelny, snad z potřeby očistit se i vnitřně, sáhl jsem bezděčně do knihovny po G. K. Chestertonovi, otevřel knihu a četl:

„Všichni známe příběhy lidí, kteří ztratili paměť, a dokonce i své jméno. Takový člověk chodí po ulicích, všechno sice vnímá, ale nevzpomíná si, kdo je. My všichni jsme ve skutečnosti tím člověkem... Rozumíme možná vesmíru, ale nechápeme sami sebe.“

Vyhodil jsem anonym do koše a šel raději hned se smetím. Možná si pak budu ještě chvíli číst, potřebuju větší nadhled, trochu vnitřního klidu, a kdyby to šlo, tak i špetku moudrosti.

(Psáno pro Pražský deník)