Bylo nebylo jedno dvacáté století a v něm Honza a Milan. Nejsou to žádné románové postavy, oba doopravdy žijí, pocházejí z českých židovských rodin a jejich rodiče byli podnikatelé.

Honza měl zpočátku trochu větší kliku, jeho otec na poslední chvíli uplatil nějakého esesáka a rodina se zachránila před holocaustem útěkem do zahraničí - do Chile. Milan takové štěstí neměl, z více než třiceti členů jeho rodiny se z koncentráků vrátili jen dva.

Milan přežil několik pochodů smrti, vrátil se do Prahy a začal podnikat. Pak přišel "vítězný únor" a všechen jeho zděděný majetek byl znárodněn dřív, než ho Milan a jeho sestřenice mohli dostat zpátky. Krátce po únoru 1948 uprchl na Západ a zakrátko se dostal až - do Chile. V kapse měl pět set dolarů.

Honza začal pracoval v malé továrně svého otce a jednou, když byla v Santiagu stávka dělníků za zlepšení pracovních podmínek, se vydal na náměstí, aby si poslechl, co se jim nelíbí. Objevila se tam i policie a začala střílet do lidí. Na zemi zůstalo mnoho mrtvých. Honzovi se naštěstí nic nestalo, ale po téhle události se rozhodl, že vstoupí do komunistické strany, musí přece takový svět nějak vylepšit...

Kromě toho se stal operním zpěvákem, protože to ho bavilo nejvíc. Jako člen partaje se samozřejmě nemohl vydat na uměleckou stáž jinam než do Československa. Dostal se tam právě včas - byl rok 1968, vypukla nečekaná svoboda a vzápětí přijely ruské tanky. Honza byl v šoku. Když se vrátil do Chile, snažil se to tamním soudruhům nějak popsat, ale nikdo ho neposlouchal, moci se mezitím ujala levice...

Milan, který začal v Chile zase od úplně od začátku, si už v té době svou pílí a talentem vybudoval dobře prosperující obchodní společnost. Když ale prezident Allende nastolil svou "chilskou cestu k socialismu", nastal pozvolna hospodářský rozvrat.

V původně dobře fungujícím Milanově podniku hrozilo kvůli tisíciprocentní inflaci a nesmyslným vládním nařízením propouštění dělníků. "Nakonec jsme museli krást výrobky ve svých vlastních skladech a prodávat je na černém trhu, abychom z těch peněz mohli vyplatit našim dělníkům mzdy," vyprávěl mi Milan. Krátce předtím, než mu byl podruhé v životě všechen majetek znárodněn, odjel s rodinou do Mexika.

Vrátil se hned prvním letadlem, které mohlo v Chile přistát po 11. září 1973, kdy byl Allende svržen a moci se ujala armáda pod vedením generála Pinocheta. Milanovi dělníci na něho čekali a hlídali zbídačenou továrnu, odkud revolucionáři utekli. Mohl opět začít znovu...

Honza se v té době jako levicový intelektuál ocitl na seznamu hledaných osob. Sice by nikdy neublížil ani kuřeti, ale to tehdy nikoho nezajímalo. Za velmi dramatických okolností se nakonec dostal do východního Německa. Tam ale velmi brzy zjistil, jak skutečný život v komunistickém bloku vypadá, a tak ze strany nakonec vystoupil. Po čase se vrátil zpátky domů do Chile a znovu začal učit svůj milovaný operní zpěv a žít normálně.

Chilská obchodní elita Milana před deseti lety vyznamenala prestižní cenou Podnikatel roku. Honzovi byl konečně v jeho jedenasedmdesáti letech udělen profesorský titul. Dnes Milan často sponzoruje Honzovy kulturní aktivity.

Oba se přitom drží velmi podobných hodnot - práce, poctivost, solidarita, pravdomluvnost... A oba dva zdůrazňují, že v životě je především důležité mluvit pravdu. Možná je ta pravda vážně ve skutečnosti jen jedna, říkám si, když na ně myslím, nejspíš za to všechno mohlo to podivné dvacáté století...