Vrcholový sport dovedl k dokonalosti: výkony, výdělky i dopingem.



Sportovní svět ustrnul. Největší podvod v historii cyklistiky potvrzen. Lance Armstrong se přiznal k dopingu. Senzace? Ani náhodou. Taková je realita vrcholového sportu. Armstrong ho dovedl k naprosté dokonalosti. Sedmi vítězstvími na Tour de France, marketingem, příběhem rakoviny i dopingem. Všechno dělal lépe než ostatní. Každý, kdo se ve vrcholové cyklistice pohybuje, o tom věděl. Věděli o tom i funkcionáři týmů a sportovních federací. Někteří mu s dopingem pomáhali, někteří ho kryli, jiní jen nečinně přihlíželi. Armstrong svými výkony živil i je. Díky němu tekly do profesionální cyklistiky milióny dolarů od sponzorů, mediálních společností, reklamních a sázkových agentur. Teď podvod praskl. Mezi funkcionáři vládne zděšení. Chtějí po Armstrongovi zpátky tituly, medaile i peníze z prémií. Prstem ukazují na největšího podvodníka, jakého kdy poznal cyklistický svět. Jen aby odvedli pozornost sami od sebe a systému, který společně s ním vytvořili.

V rozhovoru s Oprah Winfreyovou Armstrong přiznal, že si v začátcích kariéry pomáhal kortizonem. Následovaly krevní transfúze, testosteron a hormon krvetvorby erytropoetin. Jak je možné, že navzdory stovkám dopingových kontrol nebyl nikdy usvědčen? Známý je jen jeden pozitivní test. V roce 1999 mu při Tour de France našli komisaři v moči zakázaný kortikoid, za který se automaticky uděluje trest. Mezinárodní cyklistická federace bez námitek přijala vysvětlení, že pozitivitu způsobila mast, kterou si léčil bolestivý úpon. Pro profesionální sport měl tehdy obrovskou marketingovou hodnotu. Byl nedotknutelnou ikonou. Testosteron měl povolený užívat jako lék po prodělané rakovině varlat. Nešlo o doping, přestože i testosteron přispíval ke zlepšení Armstrongových výkonů. U každého sportovce se během závodů zásoby testosteronu snižují, dostaví se únava. Cyklista si musí odpočinout, aby se hladina hormonu přirozeným způsobem obnovila. Armstrong mohl proces regenerace urychlit prostřednictvím testosteronu podaného v podobě léku. Na hormon krvetvorby erytropoetin neměly v době Armstrongových vítězství dopingové laboratoře spolehlivý test. Zprávy o pozitivitě se objevily až po letech, zpětným testováním vzorků uložených ve francouzské laboratoři. Teď už to tedy víme. Armstrong si ke svým vítězstvím pomáhal léky. Kortizon, testosteron a krevní transfúze mu ale pomohly i v boji proto rakovině. Bez medicínské podpory by pravděpodobně nedokázal ani jedno ani druhé. To není obhajoba. To je konstatování.

O Armstrongově přiznání se hovoří jako o největším dopingovém skandálu. Jaký asi bude profesionální sport po něm? Nezmění se vůbec nic. Dopingových skandálů, označovaných za největší, už byly stovky. Od sprintera Bena Johnsona, přistiženého na olympiádě v Soulu v roce 1988, přes Armstrongovy předchůdce, vítěze Tour de France, Pantaniho, Ulricha, Landise či Contadora. Na Armstronga se také zapomene. Nekritické nadšení z jeho výkonů jen na čas vystřídá zklamání z dopingového podvodu. Přijdou jiné skandály. Vrcholoví sportovci budou dál dopovat. Antidopingové instituce proti nim budou dál vést marný boj. Nemohou jinak, jsou součástí téhož zvráceného systému. Živí je boj za čistotu, nikoliv její dosažení. Ta, v rámci stávajícího systému, dosažitelná není. Sport může být buď vrcholový anebo čistý. Oba požadavky zároveň nelze uspokojit. „Jestliže nemá problém řešení v rámci systému, přestává být problémem a stává se systémovou vadou. Celý systém se pod jeho vahou hroutí.“. píše Francis Fukuyama v knize Konec dějin. Právě takového hroucení jsme dnes svědky.

Vrcholový sport je věrným zobrazením stavu společnosti. Doping má mnoho společného s korupcí. Stejně jako dál nemohou růst výkony sportovců bez dopingu, není možný další extenzivní ekonomický růst bez korupce. Obojí je cesta do pekel. V novoroční projevu udělil prezident Klaus amnestii také aktérům největších korupčních kauz. Před několika dny udělil prezident italské cyklistické federace Renato Di Rocco amnestii největším dopingovým hříšníkům. Oba se stali nejvýše postavenými ochránci systému stojícího na lži. Armstrong byl jeho spolutvůrcem i obětí. Po přiznání viny se mu jistě uleví. Nezatracujme ho. Nesuďme. Přemýšlejme sami o sobě. O společnosti, která ho stvořila, vzývala a uctívala. Nezapomínejme ani na Armstrongovy dobré stránky. Za to, jakým byl vzorem pro pacienty postižené rakovinou, kolik odhodlání a naděje jim dodával, mu patří náš dík.

MUDr. Jan Hnízdil, bývalý dopingový komisař
vyšlo v MFDnes, 19. 1. 2013