(absurdní drama o třech dějstvích)


Pokaždé, když se začínám topit v záplavě pacientů, pozvání na besedy a hoří mi termín odevzdání rukopisu knížky, hodí mi záchranný kruh kamarád a zkušený jachtař Jirka Zindulka. Počátkem roku 2010 mi nabídl místo v posádce převážející starou plachetnici z Mallorky do chorvatského Splitu. Třetím účastníkem byl známý pražský bylinkář a léčitel Roman Kindl. Okamžitě po vyplutí z Palma de Mallorca se strhla bouřka, zvedly vlny, spustil ledový déšť. Mořská nemoc mne skolila jako blesk. Zvracel jsem jen jednou, zato dva dny v kuse. Poslední SMS, kterou jsem stihl poslat manželce Lucii před vyplutím ze signálu, zněla:„Je mi strašně zle. Nejsem námořník. Měl jsem zůstat doma.“ Pak jsem se na pět dní odmlčel. Když už jsem se loučil se životem, moře i žaludek se uklidnily, mořská nemoc zmizela stejně rychle, jako se objevila. Pod žhnoucím sluncem jsme pluli mezi Sardinií a Tunisem. O půlnoci kotvili pod svahy sopky Stromboli, v desetiminutových intervalech pozorovali sopečné erupce, popíjeli Chianti. V Tyrhénském moři se k naší lodi připojily desítky delfínů, Jirka uvázal pod příď horolezecký sedák, ze kterého jsme je hladili po čumácích. Byl to neuvěřitelně silný zážitek. Přestože jsem skoro nejedl ani moc nespal, cítil jsem se plný energie. Možná to byla ochutnávka prány. Jako bývalý člen Sisyfa na ni sice nevěřím, ale kdo ví. Během nočních hlídek u kormidla a přes den na palubě jsem dopsal knížku Mým marodům. Ve snu by mne nenapadlo, že si to ještě někdy zopakuji.

O čtyři roky později, opět ve stavu značného vyčerpání, mi zavolal Jirka Zindulka, jestli bych nechtěl dělat lékaře námořní regaty v chorvatském Murteru. Neváhal jsem ani minutu. Regata mezi ostrůvky Kornati probíhala za ideálního počasí, v naprostém klidu. Jako lékař jsem moc práce neměl. Za týden jsem vytahal asi stovku bodlin mořských ježků z chodidel účastníků, kteří si šli mezi etapami zaplavat. Jednu z jachtařek přitom ošklivě popálila medúza. K její lodi mne přivezli v rychlém motorovém člunu. Scéna jak vystřižená z Pobřežní hlídky. Všichni předpokládali, že si hravě poradím. V kvalitně vybaveném lékařském kufříku ale čpavek bohužel chyběl. Naštěstí jsem pravidelným divákem seriálu Přátelé. V jednom díle Moniku popálí medúza a Joyi s Chandlerem ji svorně pomočí. Bez váhání jsem se vyčůral do kelímku a ještě za tepla přikládal obklady na tělo půvabné jachtařky. Bylo jí tak zle, že se vůbec nebránila. Otevřeli jsme si k tomu láhev červeného Plavace, asi za půl hodiny se uklidnila, po opakované aplikaci obkladů (i vína) popáleniny do druhého dne zmizely. Další rána pro sisyfovce. Léčba močí, urinoterapie, kterou tak opovrhují, funguje. Další střípek do mozaiky pro moji nominaci na Zlatý Bludný balvan Sisyfa. Do konce regaty se mi ve svižném tempu podařilo dopsat Zaříkávače nemocí. Moje plavby ani knížky tím ale neměly skončit. Jak se říká, do třetice všeho dobrého i zlého. Aneb ještě se mi nestalo, aby se mi něco nestalo.

Když jsem toho měl na začátku roku 2017 zase až nad hlavu, byl to zase Jirka Zindulka. Nabídl mi, jestli bych nechtěl doplnit posádku převážející plachetnici z Kanárských ostrovů do Chorvatska.Tři nebo čtyři týdny, přes Madeiru, Gibraltar, Baleáry, Sardinii a Maltu. „Letenku si kup jen na Gran Canaria, zpáteční budeš řešit až za Gibraltarem. Kdy tam budete, neumím odhadnout. Záleží na větru , proudu a vlnách,“ oznámil Jirka. Když to slyšela manželka Lucie, vyhrkla, že pokud kapitán snese na palubě ženu, plula by taky. Zkušenosti má z našich předchozích plaveb v Chorvatsku, Turecku, kolem Elby, Sardinie, Korziky, Řecka a Rhodosu. Výborně vaří a jen tak něco ji nevyvede z rovnováhy. Vybaveni plavkami, opalovacími krémy, hromadou knih, podklady pro psaní knížky, notebookem a dobrou náladou jsme koncem března vyrazili vstříc dobrodružství. V malebném přístavu Puerto de Mogán nás čekala patnáctimetrová plachetnice Beneteau Sense 50, kapitán Gabo, jeho kamarádi ajťák Jaro a právník Laco, všichni z Bratislavy, všichni zkušení jachtaři. Nakoupili jsme zásoby jídla, doplnili nádrže vody, nafty, tamní mechanici zkontrolovali motor, vyměnili olej a filtry. Neptunovi jsme odlili z láhve Martellu, připili si a vypluli. Člověk míní. Neptun mění. Představa idylické plavby s opalováním, koupáním, rybolovem a psaním knížky vydržela jen dvě míle. Jakmile jsme opustili závětří Gran Canaria, opřel se do nás protivítr, zvedly vlny. Jako první se utrhla otěž kosatky, po ní otěž hlavní plachty. Motor začal ztrácet výkon. Proti větru o síle osmadvacet uzlů (50 km/hod) a místy až pětimetrovým vlnám nedával víc, jak 1,5 tisíc otáček. Jak se později ukázalo, kanárští mechanici vyměnili jen část filtrů a ty se rychle zanesly usazeninami z naftových nádrží. Nad ránem se nám podařilo na pár hodin zakotvit v přístavu Santa Cruz de Tenerife. Pustili jsem se do opravy přetrhaných otěží, Laco zašíval kosatku, já mu asistoval, navlékal nit, sušil čelo. S motorem jsme si poradit nedokázali. Nezbylo, než pokračovat na Madeiru na plachty. Pořád proti vlnám. Pořád proti větru. Mořská nemoc nikoho nešetřila. Prostředky medicíny alternativní (akupresurní Sea Band, homeopatikum Cocculine), medicíny tradiční (zázvorový čaj a pastilky) i medicíny vědecké (Kinedryl, německé Raisentabletten) totálně selhaly. Bez zvracení se dalo setrvávat buď na palubě, v záchranné vestě „harnesu“, jištěný dvěma karabinami, s očima fixovanýma na horizont, nebo v kajutě, vleže na břiše, s očima zavřenýma. Zvládnutí asi osmimetrové uličky hrůzy mezi palubou a kajutou se neobešlo bez pádů, modřin a těžké nevolnosti. S mořskou nemocí bychom se ještě vypořádali. Mnohem větším problémem byl spánek. S Luckou jsme měli největší kajutu na přídi, která ale byla nejvíc vystavená nárazům vln. Lodí zmítaly takovou silou, že jsme chvílemi ztráceli kontakt s podložkou, levitovali. Bezprostředně po stavu beztíže následoval stav obrovské tíže a tvrdý dopad na postel. Při křižování proti větru a náklonu lodi jsme se navíc přesýpali za strany na stranu jako pytle brambor. Lucka to srovnávala s pobytem v mixéru. Já si připadal, jako by do mne někdo neustále kopal.. Za čtyři dny a tři noci jsem nespal ani minutu. Vyčištění zubů nemožné. Malá potřeba značný, velká nepřekonatelný problém. Postupně jsme omezili příjem vody i jídla. Nebyl čas, podmínky ani chuť. Za čtyři dny jsem snědl jeden banán a jednu müsli tyčinku. Lucka jednu mandarinku. Ještě před vyplutím z Puerto de Mogán jsme upekli kuře, po čtyřech dnech ho vyndali z trouby a nedotčené poslali delfínům. Do těla jsme nedostali nic. Obsah žaludku i střev z nás jen lítal. Absolutní detox. Úplně jsem se obrátil na ruby. Odshora dolů prolil slanou vodou. Konečně jsem také pochopil, co znamená doporučení duchovních vůdců: „Žít v přítomném okamžiku.“ Všechny síly a myšlenky jsme soustředili na udržení se na palubě a udržení kurzu lodi. Tady a teď. Jako mantru jsem přitom opakoval Duškovo: „Vyděržaj moloděc.“

Bez ohledu na to, jestli člověk ve volném čase spal nebo zvracel, noční hlídce se nevyhnul. U kormidla jsme se střídali po čtyřech hodinách, ve dvojici, kdyby jednoho smetla vlna. V kajutě jsem se na hlídku oblékal asi půl hodiny. Vleže, se zavřenýma očima, bez zvednutí hlavy. Nejdříve jsem si natáhl jednu ponožku, pár minut odpočíval, pak druhou, gumové kalhoty, holínky, bundu, harnes. Pak sprint uličkou hrůzy ke kormidlu. Za neustálého větru a vln, přelévajících se přes palubu, jsem byl za chvíli promočený a promrzlý. Když jsem měl hlídku já, Lucka ležela v kajutě a naopak. Po skončení hlídky rozmrazoval ten teplejší vlastním tělem toho zmrzlejšího. Něco podobného zkoušeli nacisté při záchraně pilotů sestřelených nad Severním ledovým oceánem. Pacientům radím, aby naslouchali signálům těla. To moje řvalo ze všech sil: „Ty starej debile! Takhle se mnou zacházet nebudeš! Nebo s Tebou končím!“ Naprosto jsem s ním souhlasil. Uprostřed noci, uprostřed Atlantiku, v pětimetrových vlnách, bez spojení se světem, jsem mu ale vyhovět nedokázal. Tak jsem se mu aspoň omlouval, sliboval, že už to nikdy neudělám, prosil Neptuna, aby byl milostivý, odpustil mi tu nerozvážnost a nechal nás doplout na Madeiru. Tělo mne neopustilo. Neptun odpustil. Po čtyřech dnech plavby, 380 námořních mílích (700 kilometrech), jsme zakotvili u břehů perly Atlantiku Madeiry, v maríně hlavního města Funchalu. Vyčerpaní, nevyspalí, pozvracení, ale šťastní. Dokázal jsme to. Pob(l)il jsem Atlantik. Navíc teď můžu radit lidem, kteří by se chtěli pokusit o něco podobného. Jirkova firma Zindulka Yachting nabízí pronájmy plachetnic a kurzy jachtingu. Moje firma Hnízdil Atlantic No Yachting (HANY) nabídne kurzy demotivační. Zájemce o plavbu Atlantikem bude po dobu 24 hodin harnesem a karabinami přikurtovaný k simulátoru divokého býka. Prostřednictvím léků u něj vyvolám zvracení a průjem. V nepravidelných intervalech na něj chrstnu kbelík ledové slané vody. Kurzovné bude činit 25% předpokládaných nákladů plavby. Pokud po absolvování kurzu od svého záměru neustoupí, všechny peníze mu vrátím.

Na Madeiře se kluci pustili do opravy lodi. Tamní mechanici napravili to, co kanárští odflákli. S Luckou jsme se shodli, že plavba Atlantikem je pro zkušené drsné námořníky. My nejsme ani drsní, ani zkušení, ani námořníci. Pokračování v plavbě na Gibraltar by nám u Neptuna nemuselo projít. S výčitkami svědomí jsme požádali kapitána Gaba o uvolnění z posádky. Radost neměl. Pochopení ano. Dokonce nás pochválil, že jsme se snažili nepozvracet palubu, ale způsobně zvraceli přes zábradlí. Kluci nás přitom vždycky starostlivě přikurtovali. Na Madeiru naštěstí dorazila posila, Gabova přítelkyně a jachtařka Vanda. Loučení ve funchalském přístavu bylo dojemné. Za těch pár dní společného utrpení jsme se hodně sblížili. Gabo, Laco i Jaro si uměli poradit v každé situaci. Byli k nám laskaví a ohleduplní. Pozvali jsme je do Prahy, domluvili se, že zas někdy vyplujeme. Ovšem jen mezi ostrovy, s kotvením v zátokách. S Luckou jsme si ještě pár dní lízali rány na kvetoucí Madeiře. Ve funchalském kostele Nossa Senhora de Monte se poklonili památce posledního císaře rakouského a krále českého Karla I. Zapálili svíčky za to, že nám bylo dopřáno ve zdraví doplout na Madeiru i za doplutí posádky do Chorvatska. Ke knížce jsem se během plavby vůbec nedostal. Tak jsem vytáhl notebook při návratu, ještě v terminálu letiště pojmenovaném po madeirském národním hrdinovi a nejlepším fotbalistovi světa Cristianu Ronaldovi. Čtyři a půl hodiny letu z Funchalu do Prahy píšu, až se ze mne kouří. Je 7. 4. 2017, 22.00. Kapitán (už zase) přikazuje, abychom se připoutali. Vypínám notebook. Za pár minut přistáváme na letišti Václava Havla. Naše absurdní drama končí.

Z úvodu knihy Příběhy obyčejného uzdravení


S námořním kapitánem Jirkou Zindulkou