Bylo, nebylo. Nedávno tomu
Máte rádi pohádky? Jednu bych pro vás měl. Pivní.
Bylo, nebylo, nedávno tomu. Kdesi v srdci starého kontinentu byla země, kde se žilo spokojeně a nekomplikovaně. Ta země byla známá svojí historií, památkama, krásnýma holkama a hlavně - vínem.
To bylo tak rozšířeným a oblíbeným nápojem, až ten malý nenápadný národ spočinul na prvním místě popíjení tohoto moku mezi všemi národy celého, celičkého světa. Všichni a všechny pili to báječné až bájné bílé víno, ryzlink. A protože se časem rozšířilo do celého světa, mysleli si, že je to jediné a pravé víno na světě. A že jedině to jejich je nejlepší. Jiné národy pily i jiná vína. Nejen bílá, i jiné odrůdy, ale i červená či vína místně specifická.
Oni ale jiným vínem až opovrhovali, plácali se po ramenou, jak se skvěle mají, když ten ryzlink jim dle jejich názoru celý svět závidí. Ba co víc. Láce, která jim dovolovala pít ten lokální božský mok ve velkém, ho vnesla i do lidové tvořivosti. A tak se tradovalo, že víno dělá hezká těla, co občan, to vínopijec, a našla by se spousta dalších. Každý vínu rozuměl, pil ho ve velkém za mrzký peniz a byl spokojený. A láska k vínu v dobách finančního strádání, kdy mocný vladař se odvážil ke kroku nevídanému, zdražení vína, vedla ruku onoho lidu, když po zdech psal do té doby věci nevídané a neslýchané. Že totiž panovník, který zdraží víno, padne.
Panovník sice padl, ale o mnoho let později a z jiných, prozaičtějších důvodů. Víno však stále patřilo ke každodenním radovánkám, stále se drželo na špici národní hrdosti onoho malého národa. A pořád se pilo ono bílé, to jedině pravé víno, ryzlink.
Občas se sice objevil jedinec, který ostatním po návratu ze svých cest z velkých dálek vyprávěl o dalších vínech jiných odrůd či barev. Většina ho ale neposlouchala, občas si někteří ťukali i na čelo a divili se, kdo by mohl víno bublinkama kazit, či ho nestačit včas z vinic sebrat a pak ho světe div se, jako ledové víno za mnohem větší peníz prodávat. A červené víno bylo pak mimo jakoukoliv diskuzi. A sommeliéři, kteří se v té době objevili, byli lidem za blázny. Proč se vrtat v něčem, čemu každý rozumí? Tak i vinotéky, které bojovaly o holou existenci, se setkávaly s nepochopením.
Postupem času se však vše k dobrému měnilo, mládí pak postupujícimi roky poznalo, o co bylo ta celá léta ochuzováno, o jaké neuvěřitelné chuťové zážitky se připravilo, když nic jiného než ten ryzlink neuznávalo.
Moudří starci se pak mnohému podivovali, když víno ti odvážnějši z pivoték, které byste v každém větším městě našli, nabízet víno začali a různé chutě vysvětlovat zájemcům počali. A když po dalšich mnoha letech víno svoji pozici na nápojových lístcích obhájilo, hned za pivem, ale před kávou a nealko nápoji, pochopil onen lid, že i sommeliér může býti užitečný. Vždyť když se dá pít pivo podle nálady, ročního období nebo příležitosti, proč by tomu tak nemohlo být i s vínem?
Uplynulo pak ale ještě mnoho a mnoho vody v řekách, než víno, tedy to jiné než ryzlink, se mu na roveň dostalo, aby pak i pivo téměř dohnalo. Nikdo se už vínu ale nesmál, většina si ho vychutnávala, a i když se občas objevil morous, který staré časy připomínal, nikdo ho nepeskoval.
A jak to tak v dobrých pohádkách končívá, všichni spokojeně žili a ze života se radovali. A pokud je nepostihla globální ekonomická krize, radují se dodnes.
Bylo, nebylo? Odpověď je snadná:). Ale bylo by moc príma, kdyby v reálném životě, kdy hlavní hrdinové tohoto příběhu mají prohozené role, došli stejného uznání, které je v současné době přisouzeno jen jednomu z nich.
Bylo, nebylo, nedávno tomu. Kdesi v srdci starého kontinentu byla země, kde se žilo spokojeně a nekomplikovaně. Ta země byla známá svojí historií, památkama, krásnýma holkama a hlavně - vínem.
To bylo tak rozšířeným a oblíbeným nápojem, až ten malý nenápadný národ spočinul na prvním místě popíjení tohoto moku mezi všemi národy celého, celičkého světa. Všichni a všechny pili to báječné až bájné bílé víno, ryzlink. A protože se časem rozšířilo do celého světa, mysleli si, že je to jediné a pravé víno na světě. A že jedině to jejich je nejlepší. Jiné národy pily i jiná vína. Nejen bílá, i jiné odrůdy, ale i červená či vína místně specifická.
Oni ale jiným vínem až opovrhovali, plácali se po ramenou, jak se skvěle mají, když ten ryzlink jim dle jejich názoru celý svět závidí. Ba co víc. Láce, která jim dovolovala pít ten lokální božský mok ve velkém, ho vnesla i do lidové tvořivosti. A tak se tradovalo, že víno dělá hezká těla, co občan, to vínopijec, a našla by se spousta dalších. Každý vínu rozuměl, pil ho ve velkém za mrzký peniz a byl spokojený. A láska k vínu v dobách finančního strádání, kdy mocný vladař se odvážil ke kroku nevídanému, zdražení vína, vedla ruku onoho lidu, když po zdech psal do té doby věci nevídané a neslýchané. Že totiž panovník, který zdraží víno, padne.
Panovník sice padl, ale o mnoho let později a z jiných, prozaičtějších důvodů. Víno však stále patřilo ke každodenním radovánkám, stále se drželo na špici národní hrdosti onoho malého národa. A pořád se pilo ono bílé, to jedině pravé víno, ryzlink.
Občas se sice objevil jedinec, který ostatním po návratu ze svých cest z velkých dálek vyprávěl o dalších vínech jiných odrůd či barev. Většina ho ale neposlouchala, občas si někteří ťukali i na čelo a divili se, kdo by mohl víno bublinkama kazit, či ho nestačit včas z vinic sebrat a pak ho světe div se, jako ledové víno za mnohem větší peníz prodávat. A červené víno bylo pak mimo jakoukoliv diskuzi. A sommeliéři, kteří se v té době objevili, byli lidem za blázny. Proč se vrtat v něčem, čemu každý rozumí? Tak i vinotéky, které bojovaly o holou existenci, se setkávaly s nepochopením.
Postupem času se však vše k dobrému měnilo, mládí pak postupujícimi roky poznalo, o co bylo ta celá léta ochuzováno, o jaké neuvěřitelné chuťové zážitky se připravilo, když nic jiného než ten ryzlink neuznávalo.
Moudří starci se pak mnohému podivovali, když víno ti odvážnějši z pivoték, které byste v každém větším městě našli, nabízet víno začali a různé chutě vysvětlovat zájemcům počali. A když po dalšich mnoha letech víno svoji pozici na nápojových lístcích obhájilo, hned za pivem, ale před kávou a nealko nápoji, pochopil onen lid, že i sommeliér může býti užitečný. Vždyť když se dá pít pivo podle nálady, ročního období nebo příležitosti, proč by tomu tak nemohlo být i s vínem?
Uplynulo pak ale ještě mnoho a mnoho vody v řekách, než víno, tedy to jiné než ryzlink, se mu na roveň dostalo, aby pak i pivo téměř dohnalo. Nikdo se už vínu ale nesmál, většina si ho vychutnávala, a i když se občas objevil morous, který staré časy připomínal, nikdo ho nepeskoval.
A jak to tak v dobrých pohádkách končívá, všichni spokojeně žili a ze života se radovali. A pokud je nepostihla globální ekonomická krize, radují se dodnes.
Bylo, nebylo? Odpověď je snadná:). Ale bylo by moc príma, kdyby v reálném životě, kdy hlavní hrdinové tohoto příběhu mají prohozené role, došli stejného uznání, které je v současné době přisouzeno jen jednomu z nich.