Ocelové svinovací rolety. Kunst- i historický, technický a estetický fenomén 20. století. Ačkoli jsme v minulém blogu naléhavě nastínili jejich význam, Národní technické i Uměleckoprůmyslové muzeum, dokonce i Národní galerie se otevření oddělení starých rolet zuby nehty brání. Tak budeme pokračovat aspoň zde. Tady je druhý (a poslední) díl malé virtuální badatelny:


Firma Jan Červinka, na jejíž vizitky dodnes narazíte na roletách nejen na domovském Žižkově, ale po celých Čechách, jako na krásném starém výkladu v Žatci, je mezi roletáři unikátem. Funguje pořád na stejné adrese, na které ji v roce 1898 Jan Červinka založil. I za komunistů výroba v dílně v Bořivojově ulici přežila; pochopitelně s tím, že ve vlastnictví společnosti nastala vynucená mnohaletá přestávka.
Společnost Červinka před několika lety převzal zkušený roletář Tomáš Vrchota. Kdysi tu bývalo nějakých dvacet zaměstnanců, dnes, jak říká, „děláme ve třech“. Nouzí o zakázky prý ale rozhodně netrpí. Hlavním oborem je výroba nových rolet coby replik úspěšně nahrazujících vysloužilé veterány. Kromě toho se jezdí opravovat ty staré. Že jde o roletu novou, poznáte s jistotou podle toho, že má ve štítku internetovou adresu (viz na fotografii výše snímek vpravo dole).


Vlevo stránka z kapesního kalendáře na rok 1939, vydaného k 40. výročí firmy Červinka. Jak vidno, výroba se tou dobou rozrostla také o „zatemňovací-poplachové zařízení“. Vpravo portrét zakladatele firmy Jana Červinky. A těžké svazky náhradních klíčů od rolet.


Nové rolety v Bořivojce vznikají na původních stoletých strojích. V dílně nechybí ani kovářská výheň. V sousední maštali – rolety se po městě rozvážely na koňských povozech – parkují auta. Žižkov zevnitř.


V rohu stojí vlnovačka, stroj na vlnění rolet. Zacházet s ní není žádná legrace, protože i když se vypne, válce se ještě několik vteřin samovolně dotáčejí – a jak říká pan Vrchota, zastavit se to nedá. Pozor na ruce!


Nová výroba. Nahoře roleta na hodinářství v Karlíně nejprve v základní verzi a poté na přání hodináře dokreslená. S replikami rolet jsou prý spokojeni i památkáři, navíc když se podaří zachovat a citlivě opravit také původní výkladec. Duch místa drží pohromadě. Žádné plasty. Mimochodem, roleta na vstupní dveře váží nějakých 30 až 40 kilogramů, na garáž tak 60 až 70, mřížové rolety bývají ještě těžší. Slušná posilovna.



V žižkovské dílně visí i starý štít firmy Červinka, z doby kdy se Bořivojova ulice jmenovala Riegrova. A také je tu unikátní sbírka starých, pečlivě vycíděných štítků. Za první republiky působilo v Praze tak třicet, čtyřicet roletářských firem, odhaduje pan Vrchota.


Pojďme „ke konkurenci“. V Karlíně dlouhá léta fungovala továrna na rolety a jiné kovové výrobky Antonína Glasera. Podle dostupných informací sídlila, nebo přinejmenším její kanceláře, v Palackého ulici číslo 87, dnešní Křižíkově. Je to dům vedle restaurace U Zábranských, dnes je v něm hotel (viz snímek).
Továrník Antonín Glaser (1865 – 1944) zemřel v koncentračním táboře Terezín (více zde).


Na Smíchově sídlila roletárna Vincence Vosky. Podle dochovaných štítků šlo o „Smíchov 943“ a tento dům stojí v Plzeňské ulici kousek nad Andělem. Je to on.


Důkazem, že jsme na správné adrese, je i zachovalá roletová hradba na výkladech v přízemí, samozřejmě od firmy Vincenc Voska.
Po únoru 1948 byl podnik znárodněn – ale dodnes přežívá, jako mnoho dalších, v podobě štítků na roletách po ulicích stovek českých měst a obcí.