Předloni jsem si z toho ještě víceméně dělal legraci: Sedmnáctiletý medvěd jede autem po zoologické zahradě, kouří a telefonuje. K čemu máme zákony?!

Tak uhozený nápad se mi to zdál. Už mě smích přešel. Zakázat kouření v autě, pokud v něm sedí dítě mladší 18 let, se plánuje dál. Chtějí to někteří odborníci a někteří politici. Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch o tom podle MF Dnes uvažuje, ale říká „zatím zákon měnit nechceme, nedráždil bych hada bosou nohou.“

Jinak prý je osobně „pro jakoukoli změnu, která kouření omezí.“ To už ovšem kráčíme na území absurdity: vzít pana ministra za slovo „jakoukoli“, nezbývá než skřípnout kuřákům nos kolíčkem na prádlo, protože to jejich zlozvyk omezí nejlíp.

Zakazovat místo kouření rovnou cigarety si žádný politik nelajsne, jelikož by to zruinovalo státní rozpočet. Krabičku na dvě stovky taky nezdraží. Tak se místo toho - ministr zdravotnictví to má v popisu práce - licoměrně vyžívají v konstrukci zákazů a nařízení, které z konzumentů tabáku dělají nesvéprávné objekty k šikanování. Úporná touha přednastavit všechny možné i nemožné situace a podrobit je nějakému vymakanému úřednímu foršriftu, aby se nám lidi chovali, jak mají, se netýká jen kouření. Ale u kouření dostává jedinečnou příležitost naplnění.

S logikou „každý zákaz je dobrý“ zní povzdechy nad tím, jaké následky pro pasivní i aktivní kuřáky kouření v autě má, kde všude je zakázáno a jaká pokuta se tam za ně platí. Ve vzduchu visí otázka: Tak proč to nejde taky u nás? Kdy se dočkáme? Nebylo by líp?

Smrtelně vážně se píše o zákazu kouření, pokud řidič (kterému taky může být 18 let a jeden měsíc) veze „dítě mladší 18 let“. Debata pak víceméně rovnýma nohama skáče do představy „nezodpovědný rodič“ a „malé dítě, které se nemůže bránit“. Tatínek/maminka řídí a u toho chudákovi hulí pod nos, jak v nějaké antireklamě na auto. Zakázat!

Tak určitě. Bohužel jsme na soukromé půdě (vnitřek automobilu se tak zatím alespoň chápe, ani policajt vám tam nevleze jen tak). Zákon už teď předepisuje, co tu člověk nesmí dělat: ale omezuje to ve jménu bezpečnosti provozu. Že se nemůžete v autě věnovat něčemu zdraví škodlivému - ano, nesmíte tam taky loupit a vraždit, ale extra zákon na to není - by znamenalo novinku a průlom.

Co takhle uzákonit, že nesmíte v autě na osobu do 18 let řvát (stres v uzavřeném prostoru, riziko ohrožení mravního vývoje atd.) nebo dokonce zlobivé dítě pro výstrahu vysadit na mezi (trauma na celý život)? A naopak jste povinni dohlížet na to, jestli se na zadním sedadle nepřecpalo gumovými medvídky? Nechce se mu čůrat? (Paragraf 3 odstavec 4 písmeno f.)

Je mi vcelku jedno, jak se s otázkou soukromí srovnali v zahraničí, kde zákaz kouření ve voze s dítětem platí. Absurdní to je.

Otázka zdraví: Jaký je rozdíl mezi tím, jestli někdo kouří v přítomnosti dítěte v autě, anebo v jiném uzavřeném nebo polouzavřeném prostoru, kde je svým pánem, takže taky u sebe doma, což je pravděpodobně častější situace? To snad nevadí, tady pasivní kuřáci chránit nepotřebují, ale když lidi vyjdou ze zahuleného bytu a nasednou do auta, tak tam si na ně věříme, tam je zmákneme a nařídíme jim, jak se mají chovat? Cigareta - auto - zakázat, bez ohledu na to, jestli se ve voze vznáší dým, nebo máme dolů stažená okýnka, bez ohledu na to, o jaké kuřivo se jedná. Tupé.

Kolíkování kuřáckých rezervací může pokračovat donekonečna. Kolik jiných situací, kdy je dítě do 18 let v ohrožení tabákovými zplodinami, se dá popsat a takzvaně ošetřit zákonem? Bude se kontrolovat, jestli lidi nekouří doma na záchodě? Není čas si posvítit na tu partičku na chodníku před hospodou, aha?

Zakázat kouření v autě je myslitelné. Ale když, tak kvůli tomu, že snižuje řidičovu pozornost (zapalování, hračka do ruky, odklepávání popela, koncentrace zplodin). Jestli by nesměli kouřit ani spolujezdci (hardcore varianta), nebo jen šoféři, by bylo na debatu. Jde ale o typ stávajícího zákazu „mobil“, který řidiči notoricky porušují, a rameno zákona není s to tomu čelit.

Kdo kouří v autě, když tam s ním jede dítě, může být tragicky závislý na nikotinu, hloupý, bezohledný atd. Může, nemusí. A dá se nasimulovat padesát, sto různých situací, kdy jde o atentát na plíce pasažérů, anebo kdy o tom, že si někdo zapálil, ostatní ani nevědí, protože je léto a ruka s cigaretou ležérně visí ven z okénka našeho korábu. (A nejde jen o vztah řidič-rodič versus dítě školou povinné.)

Někteří horliví zastánci liberálního přístupu ke kouření svůj zápas pojímají jako boj o prostor svobody. Jiní je mlátí popelníkem, protože svoboda kouřit přece není svoboda smrdět druhým pod nos. Je to tak dobrý námět na karikaturu, tím to končí.

Přesto tu „prostor svobody“ hraje roli. Jde o svobodu, jak říkají policajti, „vyřešit to domluvou“. Čím víc běžných životních interakcí uchopí, definuje a vyplivne do paragrafů legislativa - u zákazu kouření v autě s osobou mladší 18 let je nepředstavitelné, aby to bylo smysluplné -, tím ubývá prostor pro vlastní - z vlastního mozku! - úsudek a odpovědnost. Pro cit, dohodu a toleranci.

Klidně namítněte, že jsou to zbytečně velká slova - přece jde jen o cigáro. Tak ať. Mikrosituace, kdy někdo myslí samostatně a bez paragrafů na hřbetě, prospívají lidské i občanské svéprávnosti. Tam, kde to jde, což je případ (ne)kouření v autě, je správné vyjít vstříc myšlení a vykašlat se na ambici zákona. Zákon zakazuje a přikazuje, nemyslí.

P. S. Autor je nekuřák.