Restauraci na nádraží Praha-Dejvice hrozí zánik, protože se provozovatel s drahami nedohodl na zvýšení nájmu. Toho, kdo o téhle hospodě v životě neslyšel, natož aby tam poseděl v (kdysi) zakouřeném lokále, možná informace nijak zvlášť nevzrušuje. Jiné (a mě) ano.

Internetovou petici za zachování restaurace podepsaly do této chvíle dva a čtvrt tisíce lidí. Někteří dodávají, proč:

Podepisuji, protože DEJVICKÁ NÁDRAŽKA je legenda a o ty je třeba pečovat. - Je to kultovní místo s historií a jedinečnou atmosférou, které je potřeba uchovat. Jiného takového místa jinde není! - Protože je Nádražka výjimečné místo setkávání generací, přátel, povolání, zkušeností, atd. Žádné místo v Praze nemá podobnou historii nebo atmosféru a byla by obrovská škoda se o něj připravit. - Jedno z posledních míst s duší. Oáza opravdovosti, nemateriální česká kulturní památka!

Jestli je ve vás alespoň kus „památkáře“, asi chápete, že v Dejvicích se bojuje i za vám milá místa a vaše vzpomínky, za váš svět. Nic sentimentálního: jsou takoví, a podle mě jich stále přibývá, pro které tu nejde o nic míň než o kvalitu života.

Takoví, kterým na osudu nějakého místa s pamětí záleží víc než na tom, jestli jim politici zaplatí lístek na vlak. A když z něj v Dejvicích vystoupí a hospodu tam už nenajdou, za tu slevu na dráze by ji vyměnili.

Předvolební kampani zase dominuje tupý materialismus. Protože politici – zdá se některým z nich – mají v čase prosperity z čeho rozdávat a protože Andrej Babiš v tom udal tón.

Tomio Okamura na plakátu shrnuje: „Zvyšujeme peníze slušným lidem!“ Ještě jednou: „Zvyšujeme peníze“. My! A je to, rozchod. Člověk – šrajtofle.

Inzerát s Babišem, široký úsměv, rozevřená náruč. „Naše vláda se rozhodla investovat jako žádná jiné v historii této země. Do vás, do vašich rodičů, do vašich dětí, do kvality vašich životů. Makáme. Učitelům do čtyř let 45 000 měsíčně.“

Sociální demokracie Pražákům slibuje „pro každé dítě 2500 korun na lyžák a školu v přírodě“ (pro každé, z chudé i z bohaté rodiny) a „10 % méně na složenkách za vodu, plyn, a elektřinu“ (v tržní ekonomice je to hokus pokus, naprosto bez záruky, vždyť ceny energií zrovna teď rostou). Prachy, prachy, prachy.

Jistě, zmíněné příklady nejde úplně srovnávat, platy učitelů jsou něco jiného než lyžákovné a než „zvyšování peněz“. Společný je ale způsob uvažování: zalíbit se tím, že vám-natvrdo-dáme-peníze. Na což se společně složíme všichni, politici pochopitelně sami své vlastní finance určené k distribuci tohoto typu nemají, i když se víc než úspěšně tváří, že ano. To je jejich staré mistrovské číslo.

Ne že by tisíce voličů „vyšší peníze“ nutně nepotřebovaly. A už vůbec ne že by se nad nimi měl ohrnovat nos za to, že volí politiky, kteří jim ty peníze slíbují.

Ale co je to „kvalita života“? Disproporce mezi tím, jak ji servíruje politika, která na ni má pořád největší vliv, a tím, kolik lidí ji chápe jinak a stále víc jinak, se ustavičně rozšiřuje. Politici nám před nosem šustí penězi, jako by to bylo nejspolehlivější měřítko naší důstojnosti a pocitu zadostiučinění a neexistoval milion jiných věcí. Například ohrožení nádražky v Dejvicích.

Když je řeč o kvalitě života, váha nemateriálních faktorů se ustavičně podceňuje. Jak vyčíslit ztrátu genia loci, jak změřit zahanbení nad výroky státních představitelů, lítost nad městem vybydleným turistickým průmyslem, nad krajinou betonovanou velkosklady? K nezaplacení.

„Uděláme Prahu bohatší“ (billboard ANO, září 2018). Jak, bohatší? Rozumíme si? Spíš to vypadá, že vítězství hmoty nad duchem se blíží.