Prezident republiky Miloš Zeman se jal v médiích školit nedávno konečně jmenovaného ministra zahraničí Tomáše Petříčka (ČSSD). Prý dělá „hrubé chyby“ a postupuje „neprofesionálně“, vyslovil se na okraj rozhodnutí ministerstva vyřadit Budapešť a Řím ze seznamu top ambasád, o kterém informovaly Lidové noviny.

Tato epizoda si zaslouží několik poznámek.

1. Za zahraniční politiku odpovídá vláda a v ní ministerstvo zahraničí, ne prezident, který sice zastupuje stát navenek a pověřuje a odvolává velvyslance, ale z dobrých důvodů k tomu potřebuje podpis premiéra nebo pověřeného člena vlády. Vláda tím přebírá (spolu)odpovědnost za kroky prezidenta, který podle ústavy není z výkonu své funkce odpovědný.

Zajet do ministra zahraničí tak jako Zeman je vzhledem k této ústavní situaci naprosto neprofesionální a z pohledu zahraniční politiky jde o hrubou chybu. Když už by měl někdo někoho - pokud možno diskrétně - dusit kvůli zahraniční politice, tak spíš naopak: vláda prezidenta. Jak se stalo za vlády Václava Klause, ministra zahraničí Josefa Zieleniece a prezidenta Václava Havla, který přitom byl, také pokud jde o diplomacii, v porovnání se Zemanem jiná váhová kategorie. A přesto - spíš to byl on, kdo slyšel výčitky ze Strakovky a Černínu. Že by Havel vystartoval na Zieleniece jako Zeman na Petříčka, bylo v 90. letech nepředstavitelné.

2. Zeman má pro novináře urážky, slova opovržení a samopal s becherovkou; ale když přijdou s něčím, co se mu hodí do krámu, sáhne po tom bez mrknutí oka. Viz zmíněný případ. Najednou jsou mu ti „pitomci“ dobří.

3. O „neprofesionalitě“ v zahraniční politice hovoří hlava státu, která několik dní předtím v novinovém rozhovoru informovala, že velvyslancem v Číně pravděpodobně bude bývalý viceguvernér národní banky Vladimír Tomšík; a to v situaci, kdy Čína jeho nominaci ještě neschválila, nezískal tzv. agrément. To se v diplomacii nedělá, jména nových velvyslanců se z dobrých důvodů - nejde jen o taktiku a zvyklosti, ale i slušnost - oznamují až poté, co je schválí i země, kam jsou dotyční vysíláni. Oznámit to předem je neprofesionální a mimo jiné to může uškodit budoucí pozici samotného ambasadora nebo ambasadorky.

Za jiná Zemanova prohlášení připomeňme alespoň to z ledna 2017, kdy v rozhlase sdělil, že četl „čtyři šifry“ a podle jedné „se na našem území potlouká jistý člověk z Maghrebu, nesmím uvést jeho jméno, který je důvodně podezřelý ze spolupráce s teroristickými islámskými organizacemi.“ Ano, přesně takhle mluví o bezpečnostních operacích kovaný profík.

4. Vyrazit z Miloše Zemana nějakou veřejnou omluvu je docela problém, což ví například ti, kdo se s ním kvůli tomu soudili nebo soudí. Ale když jde o nepohodlného Petříčka a spřáteleného Viktora Orbána, je omluva (ale za někoho jiného!) po ruce okamžitě, takřka v on-line režimu. Vysoce principiální, osobnost charakterizující.

Ještě jednou: Prezident republiky se maďarskému premiérovi omlouvá za - jak se ukázalo, víceméně administrativní - počínání ministerstva zahraničí, a to za situace, kdy za zahraniční politiku odpovídá vláda (viz bod 1). Ze Zemana musí mít na zamini radost. Před Budapeští jsme se zesměšnili. Respektive Zeman zesměšnil diplomacii. Komu se omluví příště?

5. Některá média včetně Aktuálně.cz poslední dobou napsala, že podceňovaný ministr Petříček si vede překvapivě dobře. Upřímné reakce ze sociálních sítí to glosovaly jako „polibek smrti“: myšleno tak, že když tisk Petříčka chválí, tím spíš se ho Zeman (případně Babiš) zbaví, zadupe ho do země. Což připomnělo, jak se institut politického polibku smrti pozná, kdo ho v čem vidí a jak se s ním pracuje.

Úzkostlivější a citlivější část z nás si zřejmě osvojuje poněkud zvrácenou submisivní logiku - pozor na jazyk, abychom nerozhněvali zlobra. Protože polibek smrti funguje takto: líbá někdo, kdo je u draka v nemilosti (novináři, Tomáš Halík, Bohuslav Sobotka apod.) a adresátem polibku je tzv. slabý kus, který může z dračí vůle existovat a přežít, jen když zůstane nenápadný a nebudeme na něj upozorňovat. (Tomáš Petříček).

Takže Petříček je fajn, ale před Zemanem o tom radši moc nemluvte. Jestli mu chcete dát polibek smrti, připravte se na strašlivou odpověď.

Netvrdím, že takhle uvažuje každý, ale poznámka o „polibku smrti“, ať ironická nebo vážná, v jádru nic jiného neobsahuje. To jsme to dopracovali.

Všimněme si: Samotných draků a zlobrů, těžce dominantních typů se rozdávání polibků smrti vůbec netýká, to je úkaz, který jde úplně mimo ně, jejich příznivce a vlastně i odpůrce. Když Babiš, Putin nebo Trump někoho pochválí, jako žádný polibek smrti se to nebere. Takže nejjednodušší bude se na polibky smrti vykašlat a neřešit, jestli se z dračí sluje ozve strašlivý řev.