Celonárodní rozprava k návštěvě Jaromíra Jágra v Čínské lidové republice brzy vykrystalizovala do dvou základních postojů. První: Náš hrdina zklamal, spustil se s rudými diktátory a vyfotil s Mynářem, lámeme nad ním hůl. Druhý: To je pokrytecké moralizování, s Čínou kooperuje plno jiných celebrit sportu, uvědomte si, že Jágr je jen pan hokejista, ne svatý Václav.

Obě stanoviska a jejich argumenty jsou srozumitelné a relevantní. Přesto, kdybych měl hlasovat buď-anebo, řeknu, že mám víc pochopení pro tu první možnost. Vyčítat Jágrovi jeho počínání není přepjaté, ani licoměrné. Chtít po Češích, aby se na to dívali s chladnou hlavou a aby si do sportovce Jaromíra nepromítali svoje nesportovní tužby nebo mindráky, je skoro nemožné.

Tak především: jde o hokej, národní sport číslo 1, vrostlý do dějin (přepište je…), nosič sdílených emocí, pramen hrdosti (a dřív i vzdoru), součást naší identity. Zlaté české ručičky (ta naše hokejová šikovnost, říkávají komentátoři…). Cítili jsme se slavní i ztracení, velcí i ponížení. Nedá se svítit. Desítky příběhů, od politického procesu s mistry světa, přes přelepené hvězdičky Jardy Holíka a spol., po Nagano atd. není potřeba připomínat.

Proto už sám oficiální vývoz českého hokeje do Číny je sporný, proto někteří berou takovou spolupráci úkorně. Vycházejí z ne zcela neoprávněného pocitu, že lední hokej je něčím víc, národním dědictvím a majetkem. A není na prodej komunistům.

Odtud plyne i speciální vztah k ikonám hokeje a s nimi spojená - dobře, pro někoho přehnaná - očekávání. Nejen sportovní, jakákoli. Za téhle situace je těžké přepnout do módu „je to jenom sport & zábava“, pokrčit rameny, nechat Čínu a postavy Zemanovy delegace plavat a zůstat u potěšení z výkonů na ledě.

Volalo se Jágr na Hrad! To zavazuje.

Pavel Nedvěd, právem porovnávaný s Jágrem kvůli věhlasu i čínskému angažmá, takovou symbolickou váhu nemá. Už proto, že je to fotbalista. Že si s Čínou - jde o peníze - podávají ruce i jiné (západní) sportovní legendy, je srovnatelné ještě méně. Ne, odpárat Jágra od české zkušenosti (v ní je i vědomí malého národa) a od (jakkoli pošetilé) hrdosti na rodáka, který světu ukázal, co umíme, prostě nejde. V anketě o největšího Čecha skončil pátý mezi žijícími, to není legrace.

A pak je ke zklamání z Jágra v Číně řada dílčích, ale nepominutelných důvodů. Hlavně samozřejmě ta osmašedesátka. Jde o vzkaz, že její nositel o minulosti něco podstatného ví; pro někoho dokonce až o mravní závazek. Ale to už jsme hodně na hraně přiměřených očekávání.

Jasně, že 68 na dresu neznamená úpis, že dotyčný bude do smrti líbat žákovskou knížku s Reaganem a s vysokou hokejkou bdít na stráži demokracie. Ale ten symbol prostě existuje, Jágr ho vytvořil a přijal, a není úplně fér lidem vyčítat, že se k němu upnuli. Každý z nás někdy potřebuje svého rytíře na bílém koni.

Někdo si možná taky myslí, že ve svém věku - kdy už o světě zatraceně něco ví - by měl Jágr význam všech těchhle faktorů doceňovat spíš víc, než míň. A on místo toho v totalitní Číně vykládá, že byl vychováván v úctě k autoritám. Někdo se teď možná cítí zhrzeně, a má na to právo. Má pocit, že do hrdiny investoval kus své lásky, a on mu ji přestal splácet. A někde tady už začíná to plané moralizování a falešná projekce vlastních iluzí.

Ale i tak: To neděláš dobře, Jaromíre…