Mít čapku s bambulí nahoře ...

Dobíhající či ještě probíhající krize nás poučila možná o řadě věcí, ale zejména o tom, že ekonomové jsou tváří v tvář takovým událostem naprosto bezradní. Dosud se vedou klíčové spory o to, zda se má spíš utrácet či spíš šetřit. Veřejnost si tak musí klást otázku po tom, zda ekonomie je ještě věděním či již věštěním o nás bez nás, byť zastřeným matematickou (mate-mantickou) hantýrkou: podobá se spíš léčitelství než medicíně (medicíně ovšem hrozí riziko stejného rázu)

V čem ono riziko v obou případech spočívá? U lékaře je pokušením pochopit lidskou bytost coby stroj (l'homme machine, Julien Offray de La Mettrie), kdežto ekonomové se až na výjimky tímto svodem nechali zcela strhnout a člověk pro ně není nic než mechanismus na vydělávání peněz. Toto mechanické pojetí společnosti od nich převzali i politici a potažmo i část laické veřejnosti. Ve stručnosti: všichni chtějí bohatnout a tomu je třeba podřídit ostatní činnosti.

Tuto okolnost skvěle vyjadřuje jeden ze základních pojmů v hospodářství, totiž cost-benefit; benefit je výrazem převzatým z latiny (bene = dobře či bonus = dobrý + facere = konat) a v ekonomii znamená prostě jen poměr mezi penězi, penězi investovanými a získanými. Tudíž: dobro není nic jiného než peníze. Takto ryze monetární výklad lidské bytosti je ovšem hrubě pokřivený.

Důvodem je to, že člověk má povahu jinou a hlavně, má jinou motivaci pro své jednání, když motivace je pro ekonomy španělská vesnice: BLACK BOX. Něco se v té černé krabičce děje a odborník nad tím jen žasne, aniž by uměl předjímat další vývoj. Dojde-li pak náhodou k tomu, že pro někoho peníze již nejzazší hodnotou nejsou, všechny modely selhávají s tím, že se to pokládá za určitou chorobu. Když se naopak všichni podle tohoto modelu z ekonomických dílen chovají, všechno se začne v krizi hroutit.

Snad se ještě ekonomové zmohou na to, že osloví psychology a dotazují se jich na to, které motivy lidé mívají. Avšak psychologové jsou na tom podobně: ani oni nejsou zrovna mistři v předjímaní toho, co bude ten který člověk dělat. Ještě svízelnější je to pak potud, pokud těch lidí je více či pokud se anticipace týká celé společnosti.

Jde o to, že nejzazší pohnutky lidské bytosti a potažmo důvody jednání mají ryze filosofický ráz: jde o smysl, spravedlnost, dobro a podobně. Avšak tyto intence nelze pochopit na základě výhradně empirického bádání: jejich zdroj je mimo empirickou rovinu. Tudíž třeba problém zaměstnanosti závisí přednostně na tom, že se najde dost lidí ochotných zaměstnávat jiné; snad lze takový záměr podpořit některými legislativními či jinými kroky, avšak ty jsou spíš podružné. Případným dalším faktorem je pak již jen to, že se najde dost lidí ochotných zaměstnat se; všichni ekonomové znají, že několik procent v každé populaci prostě pracovat nechce a nikdy nebude.

Pro skutečného člověka je při tom důvod vydělat peníze jen jedním z mnoha jiných, které ho vedou k tomu, aby pracoval (lékaři, učitelé, umělci); když ty pominou, vydělávání peněz stačit přestane, namnoze i tehdy, když jde o tučné částky. Skvěle to vyjádřil v jedné písni Jaromír Nohavice: "Já chci mít čapku s bambulí nahoře, jíst kaštany, mýt se v lavoře, od rána po celý den, zpívat si jen ...". Rodiče z něj chtěli mít doktora práv, který "sedí pěkně v suchu, bere velký peníze a škrábe se v uchu", ale on chce být prostě jen "hlídačem krav" s nohama křížem a rukama za hlavou (v Čechách ovšem panuje sklon opačný: úmysl koupit si titul doktora práv v Plzni je až příliš běžný).

Co by se stalo, kdyby 100 000 lidí přišlo na Václavské náměstí a začalo cinkat klíči: chceme být hlídači krav? U nás je něco takového při povrchnosti a mělkosti naší mentality jen obtížně představitelné, ovšem v řadě vyspělých zemí se to již dávno děje. Chudí lidé se věnují některému směru dobrovolnictví a bohatí lidé odevzdávají polovinu svého majetku na dobročinné účely. Otázka se klade: co si s tím ekonomové počnou?

Dokáží ekonomové vůbec pochopit to, že člověk si klade otázku po smyslu svého života a potud, pokud žádný smysl nenajde, spáchá sebevraždu? Domnívám se, že současné tektonické společenské pohyby po celé zeměkouli spočívají v opouštění zvětralých hodnot a v nacházení hodnot úplně jiných: v hloubi lidských srdcí již dochází k této radikální proměně - zatímco někteří již nacházejí smysl v čemsi vznešenějším než bylo to, co vedlo jejich předky, a při tom vydělají dost peněz na to, aby mohli žít klidně, jiní tonoucí se stále chytají stébla pouhého bohatnutí za každou cenu.

V evangeliu nacházíme enigmatickou a svým způsobem rouhavou větu: blahoslavení chudí ...