Brexit aneb co bude s námi?

26. 06. 2016 | 12:28
Přečteno 4144 krát
Jaké jsou důvody brexitu se určitě dozvíme, jak se postupně budou podrobně analyzovat sociologickým šetřením a následnou kritickou reflexí. My sami odtud těžko můžeme říct, co přesně vedlo oněch 51.9 % Britů, že hlasovali pro brexit. Spíš si můžeme představit, co nám v Čechách na stávající podobě EU vadí, a to si pak analogicky dosadit. Takže jaká jsou negativa EU?

Příliš silný tlak na integraci
EU z nějakého důvodu vycházela z toho, že jediným způsobem, jak se udržet a tedy jediným způsobem existování je stále postupující integrace. Veškeré orgány EU, veškerá jeho aktivita byla prodchnuta obsesivní potřebou stále větší integrace. Přičemž finálním cílem v nikterak nespecifikované budoucnosti je EU jako federativní stát. Tento cíl i tu obsesi stále větší integrací však např. u nás sdílí úzká vrstva lidí, kteří jí často zdůvodňovali tím, že je lepší být bezvýznamným kolečkem ve federální EU než si sami špatně vládnout. To asi není úplně nejoptimálnější koncept. K existenci federálního evropského státu potřebujete lidi, občany, kteří se cítí být na prvním místě Evropany a teprve na druhém Čechy, Poláky, Brity nebo Němci. Ale tak to přeci vůbec není. Občan Evropan tu prostě nikdy nebyl, není a nebude. Vždycky nakonec budeme Angličané, Francouzi, Němci, Poláci nebo Češi. A teprve na pátém místě také Evropany, ale jen jako něco navíc, nikoli jako něco basálního. Je tedy evidentní, že bez občana Evropana nemůže projekt federálního státu dobře dopadnout. Je také logické, že tento tlak na integraci nutně probouzel protitlak, který nabýval na stále větší síle. A brexit je takovým výbuchem kotle, který nevydržel vnitřní napětí.

Přesun moci z Evropské rady na Evropskou komisi
Právě v rámci zmíněného tlaku a integraci došlo k přesunu moci z Evropské rady – orgánu složeného z premiérů jednotlivých států EU na Evropskou komisi – orgánu voleného Evropským parlamentem na základě návrhu členských států a předsedy komise. To je podstatný rozdíl. Zatímco Evropská rada je orgán přímo odvozený od vlád národních států, platí tam právo veta na určité podstatné věci, tak Evropská komise je odvozená od Evropského parlamentu, a tudíž zprostředkovaně přímo od občanů a je tedy na vůli národních států nezávislá. Zatímco na půdě Evropské rady je každý i malý stát ochráněn před přehlasováním velkými státy a rozhodování tohoto orgánu je logicky těžkopádné a někdy díky právu veta neakční, pak v Evropské komisi je malý stát naprosto bezmocný a jen musí akceptovat její rozhodnutí. Evropská komise je pochopitelně daleko akčnější, ale to je právě ten problém. Ukázalo se to na problému uprchlíků a na rozhodnutí o povinných kvótách. Evropská komise několikrát rozhodla o přijetí povinných kvót pro jednotlivé státy včetně sankcí v případě jejich nedodržení, a to zcela dle pravidel a tedy demokraticky, jenže toto rozhodnutí bylo pro řadů států absolutně nepřijatelné a politicky zničující. Evropská komise se tím nehodlala zabývat, protože státy přeci podepsaly Lisabonskou smlouvu, kde se zavázaly k tomu, že se řada věcí se bude rozhodovat většinovým hlasováním (tedy bez práva národního veta), teď prostě musí dodržovat pravidla, na nichž jsme se dohodli. Toto platí u věcí běžné politiky, tam člověk jednou vyhraje, jednou prohraje, ale nikoliv u osudových záležitostí, jakou například je to, zda chci do své země ve větším množství pustit lidi zcela odlišné kultury nebo nikoliv. V takové věci neexistuje někoho přehlasovat, pokud nemá dojít ke zcela zásadní roztržce.

Nekonečná řada norem, slaďování s evropským právem
EU (tedy Brusel) doslova zahltil legislativu členských států nekonečným přívalem nejrůznějších často velmi bizarních norem a předpisů. Obecně se tomu říkalo, že musíme slaďovat domácí legislativu s evropským právem. Často se neměnily zákony proto, že to bude lepší, ale prostě mechanicky proto, že se musí slaďovat. Brusel nás zahltil velkou spoustou detailních, bizarních a nesmyslných požadavků, a přitom podstatné věci, jako je ochrana hranic, řešení migrační krize v místě původu, společná zahraniční politika, společná energetická politika nechával být. To pak EU diskreditovalo v očích občanů a vzbuzovalo v nich pochybnosti o jejích schopnostech rozlišit podstatné od nepodstatného a řešit opravdu důležité problémy.

Kdo vládne EU, Merkelová nebo Juncker?
Samotná praxe vládnutí v EU také zrovna nebudí důvěru. Oficiální orgány a funkcionáři EU dělají svojí práci laxně a bez viditelné koncepce. Velmi často hrají druhé housle a zejména klíčová rozhodnutí dělá neformální, ale velice účinnou cestou za celou EU německá kancléřka Merkelová. Zdá se, že bruselská administrativa produkuje tisíce drobných obtížných výmyslů, ale v případě podstatných rozhodnutí předává kormidlo Merkelové s Hollandem. A to vše zas tichého (ne)souhlasu ostatních zemí, které jsou rády, že za ně Merkelová tahá horké kaštany z ohně. Je to možná často jediná efektivní cesta, ale je to zcela mimo jakákoliv pravidla.
Další nepřijatelnou věcí je, že orgány EU se staly odkladištěm politických mrtvol z celé Evropy. Když si někde neví, co se zasloužilým politikem, který skončil v propadlišti politického boje, tak ho šoupnou do Bruselu. Vrcholní politici EU jsou osobnostně druhá liga a naprosto nezvládají těžká a zásadní politická témata, která mají na stole k řešení. Také proto jsou i rádi, když to za ně vezme kancléřka Merkelová.

Strach z globálního světa
V obecné poloze je brexit výsledkem strachu ze stále se více globalizujícího světa. Většinu rozhodující ekonomické produkce (auta, televize, pračky, ledničky, počítače atd.) vyrábí globální nadnárodní firmy propojené finančně s globálním kapitálem, tzv. trhy, které nemají žádné ukotvení v národních strukturách, dokonce je ani ke své existenci nepotřebují, protože všechno důležité - kapitál, technický rozvoj, kvalifikované pracovní síly apod. si zajistí samy. Tyto globální korporace spolu s finančními trhy vytváří jeden globální technicko ekonomický systém, který funguje téměř nezávisle na národních politikách. Naopak spíše jednotlivé národní politiky jsou tímto systémem úkolovány.
Běžní lidé této situaci nerozumí. Dosud byli zvyklí, že výroba se odehrávala v jednotlivých národních ekonomikách, úspěšné podniky byly páteří národní ekonomiky a byly zdrojem hrdosti a dávaly jistotu ekonomického blahobytu. Dnešní člověk je vystaven globální konkurenci a globálním ekonomickým poryvům, které rozhodují o jeho existenci, avšak kterým vůbec nerozumí a které tím pádem trvale znejisťují jeho život. A proto jako poslední kotvu své existenční jistoty vidí v instituci národního státu a nikoli v nadnárodním útvaru EU. A to i přesto, že logicky má v globální hře ekonomických sil větší šanci nějak ovlivnit vývoj spíš mocná EU, než isolovaný národní stát. To je pro běžného člověka nesrozumitelné, národní stát je mu bližší a v případě dlouhodobé nejistoty sází na něj, i když je to v podstatě iracionální.

Jaký bude budoucí vývoj?
To záleží hodně na tom, jak situaci vyhodnotí klíčové země Německo a Francie. Pokud budou s to pochopit, že přílišný tlak na integraci byl chybou a budou podporovat kroky ke zvolnění a tedy k posílení konceptu EU jako společenství národních států (nikoliv občanů), pak je tu šance. Pokud ale krizi vyhodnotí opačně a rozhodnou se jí řešit zesílením tlaku na integraci třeba jenom s tvrdým jádrem EU s tím, že státy neochotné k takovému procesu vytěsní na okraj (dvourychlostní EU), pak se EU nakonec rozpadne.
Je třeba najít realistickou cestu pro EU, která nebude v otázce další integrace tlačit na pilu. Možná byla Lisabonská smlouva příliš odvážným krokem co se integrace týče, možná zavedla většinové hlasování v některých případech tam, kde mělo zůstat právo veta. Chtělo by to klidnou diskusi, která bude zvažovat a hlavně rozlišovat. Největší tragédií je přístup buď a nebo, nic mezi tím. Tedy buď federalizace nebo rozpad EU. Stejně jako v případě uprchlické krize je třeba realismu založeného na schopnosti rozlišovat a hledat řešení v podobě konstruktivních kompromisů. Jestli se celý proces reflexe brexitu zvrhne na hádku a posléze boj federalistů s euroskeptiky, pak je s EU amen.


Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Oláh Michal P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy