Vítězství pravice ve volbách se dalo celkem očekávat, protože v zemi vládne (stejně jako ve většině Evropy) neoliberální ideologie, která klestí pravici cestičku k vítězství. Vladimír Špidla napsal ve svém blogu, že neoliberální ideologie slouží jako nástroj mocenské a ekonomické oligarchie k ovládnutí společnosti. To myslím není přesné. O tom, že liberálně demokratický kapitalismus má tendenci pervertovat se v oligarchický systém, jehož vnějším projevem je korupce a následná privatizace veřejné moci, není pochyb. Nicméně vztah neoliberální ideologie k oligarchii je složitější. Neoliberální ideologie je falešným vědomím společnosti v éře globálního kapitalismu a je bytostnou součástí systému globálního kapitalismu. Nedá se říci, že mu slouží, spíše jedno podmiňuje druhé. Globální kapitalismus má tendenci přeměňovat lidi a přírodu v disponibilní a flexibilní zdroje pro průmyslovou výrobu za účelem zisku. Nezná jiné kriterium než ziskovost, všechna ostatní neekonomická hlediska mizí a ztrácejí se. Dopady tohoto procesu se můžeme podrobně a konkrétně dočíst v řadě knih. (Kromě jiných Kapitalistický realismus od Marka Fishera nebo Tři sociální světy od Jana Kellera). Neoliberální ideologie tento proces ospravedlňuje a zasazuje ho do myšlenkového a filosofického systému opírajícího se o řadu axiomů. Například že kapitalismus je nejenom zdrojem bohatství, ale i demokracie. Dále pak že zisk je produktem šikovnosti podnikatele a zaměstnanci mohou být tedy vděčni podnikateli, za to, že jim dá práci. Vše nejlépe vyřeší neviditelná ruka trhu založená na individuálním sobectví vedoucím k všeobecnému blahu. Člověk je odpovědný za svůj osud, má ho plně ve svých rukou, jenom mu nesmí do cesty vstoupit nadměrná státní regulace, která ho naopak omezuje. Všichni mají stejnou šanci bez ohledu na majetek, postavení nebo původ. Tyto axiomy by dotažené do důsledku vedly ke společnosti zcela atomizovaných jedinců plně vydaných k dispozici globálního kapitálu. Pravicové politické strany slepě oddané neoliberální filosofii odstraňují globálnímu kapitálu z cesty v rámci logiky efektivnosti a utilitarity všechny možné překážky převážně neekonomického rázu, které odporují zmíněným axiomům. Jde o kulturní, ekologické, tradičně zvykové nebo konzervativně rodinné hodnoty a pravidla, která nevhodně stojí v cestě globálnímu kapitálu. Strany jsou pak za to odměněny přílivem dalšího kapitálu, a to ze zemí, které včas globálnímu kapitálu nevyhověly. Zatímco jedni jsou odměněni za bezchybný ekonomický provoz, druzí jsou potrestaní za svojí zpozdilost. Pravicové strany jsou proto občany považované za zdatnější v řízení národní ekonomiky a také v době ekonomické krize (pro někoho možná překvapivě, ale z tohoto pohledu logicky) vítězí na celé čáře. Je to tím, že v první etapě se mohou vykázat ekonomickým úspěchem, protože globální kapitál neomylně plyne tam, kde je pravice u vlády, jelikož tam má pro své fungování nejvýhodnější podmínky.
Jenže dlouhodobě je situace poněkud odlišná. Globální kapitalismus je jako jezinky v pohádce o Smolíčkovi pacholíčkovi. Podáš mu prst a chce hned celou ruku. Dnes se v rámci úspor postupně ořeže sociální stát, ale globálnímu kapitálu to nebude stačit. Bude chtít jako ty jezinky celou ruku, a sice v podstatě zrušit sociální stát. Důvod je nasnadě. Dnes má globální kapitál k dispozici co do pracovitosti, vzdělanosti i kvality téměř srovnatelnou pracovní sílu v objemu jedné miliardy Číňanů, kteří žádnou vymožeností sociálního státu nedisponují. Také nejsou nijak chráněni proti ekologickým škodám, neznají ochranu zákoníkem práce ani předpisy z hlediska pracovní bezpečnosti. To je pro globální kapitál obrovské lákadlo, nač platit takovou přítěž, jako je evropský sociální stát. Pokud Evropa nepřijde k rozumu, budou její pracující bez práce. Jak píše Jiří Pehe: „Globální trh vytváří tlak na uvolňování pracovně-právní ochrany v národních státech tak, aby zaměstnanci byli co nejlépe využitelní jako recyklovatelné (v případě potřeby ovšem též z trhu snadno odstranitelné) lidské zdroje námezdní práce. Zároveň tento trh vytváří nemilosrdné prostředí ekonomické soutěže mezi státy.“ Kapitál odplyne vždy tam, kde je to pro něj výhodnější. Boj o zachování sociálního státu bude v příštím desetiletí klíčovým politickým střetem. Nepůjde v něm jenom o sociální stát, ale o demokracii a princip individuální volby osudu, které jsou možné jenom díky zárukám sociálního státu. Kolik lidí má majetek, aby mohli bez rizika vzít svůj osud do vlastních rukou? Naprostá menšina. Sociální stát tak není jen nástrojem sociálního přežití, ale i podmínkou reálné svobody občanů.
Zajímavé v této souvislosti je to, že střední vrstva, která je dle sociologických dat bitá ze všech stran, dala své sympatie jasně pravici. Přitom jsou to právě globální procesy podporované pravicí, které střední vrstvu decimují. Étos střední vrstvy založený na tom, že jsem pánem svého osudu díky své píli, schopnostem a vysoké kvalifikaci nebo vysokoškolskému vzdělání, se ukazuje jako stále více falešný. Stále více lidí ze střední vrstvy propadá mezi tzv. deklasované nebo je tím přímo ohroženo. Stále méně lidí ze střední vrstvy má šanci dostat se mezi skutečnou elitu. Navíc hodnoty života středních vrstev jako jsou seberealizace v práci nebo občanská angažovanost upadají nebo jsou k smíchu. Rostoucí ekonomický tlak zužuje prostor pro dlouhodobý kariérní růst, který je i základem růstu kvalifikace a odbornosti, neboť podniková sféra se přeměňuje z klasických pyramidálních institucí na síťovou organizaci založenou na outsourcingu a najímání na dočasný pracovní poměr (Viz kniha Jana Kellera). Příslušníci střední třídy jsou stále více využíváni jednorázově, nemají před sebou jasnou profesní perspektivu. Jenže střední vrstva jakoby na just tomuto nepříznivému vývoji volila politiku škrtů, které bez doprovodu rozumné hospodářské politiky povedou ke zhoršení postavení právě střední třídy. Zřejmě volba pravice je pro střední vrstvu znakem příslušnosti k elitě, které dává najevo tím víc, čím méně to platí.
Ale nyní k problému tendence k oligarchii. To je zajímavý proces, který nás všechny docela nepříjemně překvapil během posledních dvaceti let. Řada autorů popsala proces přeměny politických stran na klientelistické agentury zajišťující za peníze státní zakázky, mocenské pozice a vůbec vliv. Eufemisticky se to nazývá prorůstání politiky a byznysu. Nejde o nic jiného než o privatizaci veřejné moci do rukou finančních a ekonomických kruhů, které mají zájem ovládnout veřejnou moc. Trvalý a dlouhodobý stav prorůstání byznysu a politiky vede ke vzniku oligarchické struktury, která drží moc, ať je u vlády pravicová nebo levicová strana. Oligarchie není tedy jen pravicový neoliberální vynález, jak se nám snaží malinko navodit Vladimír Špidla. Součástí oligarchie jsou i sociálně demokratičtí politici a jejich kmotři, kteří se bez problémů domluví s pravicovými protějšky. Z hlediska mocensko ekonomické oligarchie je jedno, kdo vládne. Síť kmotrů, ekonomických skupin, mafiánských struktur a zkorumpovaných politiků a úředníků je rozprostřená napříč politickými stranami. Je pravdou, že sociální demokracie se stavěla k prozrazeným excesům nepoměrně razantněji (když už se na to přišlo), ale podstata zůstávala stejná. Ale jinak se zdá, že tento pro demokracii smrtící proces nikoho kromě pár publicistů nezajímá. Veřejnost ukolébaná dominantně neoliberálními médii považuje korupci (která je vnějším projevem oligarchických tendencí) za individuální selhání a nikoliv za systémovou vlastnost. Výměna Nečase za Topolánka, nástup neúplatného knížete nebo noví lidé v podnikatelské straně Věcí veřejných stačily voličům k uklidnění, že s korupcí zrovna tahle garnitura určitě zatočí. Bohužel obávám se, že se jedná o tragický omyl.
Smutným hrdinou voleb je sociální demokracie. Ze svého principu by tato strana měla být přirozenou politickou protiváhou tlaku, který na společnost vyvíjí globální kapitalismus a neoliberální ideologie prostřednictvím pravicových stran slepě uplatňujících neoliberální politiku. Bohužel tomu tak není, sociální demokracie se dostala do vleku neoliberální politiky a jistým způsobem se stala její součástí. Však také pravicoví komentátoři nepřetržitě nadšeně po sobě papouškují tezi o zdravém střídání vlády pravice a levice. Není divu, protože sociální demokracie u vlády obtížena politickou odpovědností zapomene na předvolební sliby – majetková přiznání, boj s korupcí a klientelismem a spokojí se vždy se zvyšováním sociálních benefitů. Jakékoliv „nemateriální“ cíle, jako je prosazování lidských práv, svobod nebo ekologických požadavků nechá stranou. Není divu, vždyť v české sociální demokracii je jediným politikem přesahujícím domovnické hašteření o sociální benefity Vladimír Špidla, který je dnes odstavený na vedlejší kolej. Jedním z důvodů, proč se sociální demokracie stala v podstatě součástí neoliberálního systému, je to, že se stala součástí zmíněných mocensko politických struktur. To pochopitelně brzdí její snahy o důslednou a principiální politiku. Musí brát ohledy na své „spojence“ mezi šibaly (jak celkem trefně nazýval bývalý předseda ČSSD kmotry v pozadí).
Jak poukázal Václav Bělohradský ve svém nedávném článku v Právu, tak se před volbami podařilo nastolit jako hlavní téma zadlužení státu s vidinou příkladu řeckého státního skorobankrotu (Bělohradský to trefně nazývá řecká lež). Ačkoliv situace našich státních financí byla v rámci Evropy nadprůměrně dobrá, opakované strašení Řeckem přineslo své plody. Vystrašení voliči dali své hlasy stranám slibujícím škrty ve státním rozpočtu. Argumenty (hojně frekventované prestižními ekonomy v zahraničí), že bezhlavé škrty spojené se zvyšováním daní vedou logicky k dlouhodobé recesi, v předvolebním halasu zcela zanikly. Současně, jak upozorňuje Bělohradský, se veřejným nepřítelem číslo jedna stali chudí spoluobčané, kteří buďto visí na podpoře v nezaměstnanosti a bůhví, zda vůbec poctivě hledají práci a řádně se rekvalifikují, nebo ještě hůř ti, kteří leží na sociálních dávkách a možná stejně někde tajně melouchaří. Celý politický projekt vítězných stran se pak podobá velké trestné výpravě na chudé dareby, na jejichž dávky si vítězná koalice pořádně posvítí. Pro představu dávky v nezaměstnanosti činí okolo 11 miliard, což je v rozpočtu čítajícího tisíc miliard opravdu zanedbatelná částka. Ostatní dávky sociální podpory pro lidi v nouzi nebo pro lidi dlouhodobě bez práce činí okolo 30 miliard. Celkově systém sociálních dávek a podpor v nezaměstnanosti stojí 41 miliard. Na druhou stranu stát vydává ročně okolo 200 miliard na různé investice, které jsou zadávány soukromému sektoru. Podle odhadu organizací samotných soukromých podnikatelů se minimálně 20 procent ztratí v rámci placení povinné provize. To znamená, že 40 miliard rozkradou ročně úředníci, politici a s nimi spjaté firmy v rámci zkorumpovaných státních zakázek. Jinými slovy, kdyby se nekradlo, tak by ve státním rozpočtu v pohodě byly peníze na celý sociální systém podpor. Kdo je tedy větší škůdce, nezaměstnaní a potřební nebo politici a úředníci, kteří nás soustavně okrádají?
Proběhnuvší volby mohly ledacos změnit. Zelení a Lidovci přišli s razantními protikorupčními opatřeními a i z jejich rétoriky bylo patrné, že jsou si vědomi nebezpečí oligarchické vlády. Sociální demokraté kromě Pecinova antikorupčního balíčku zvedli dokonce i majetkové přiznání a následné radikální zdanění řádně nedoloženého majetku. Zavedení tohoto opatření by dramatickým způsobem odhalilo a následně zabavilo majetek nakradený v privatizaci v 90.letech, čímž by se nejen částečně potrestaly zlodějny z těchto let, ale napravila by se obrovská majetková křivda spáchaná v té době na obyvatelstvu. I když si člověk nemůže dělat iluze o praktické podobě protikorupční politiky těchto stran, zřejmě by do určité míry korupci přibrzdily. Jenže sociální demokracie byla především fascinována neustálým nárokováním dalších a dalších sociálních benefitů bez ohledu na rostoucí deficit a nebyla schopna sebemenšího kompromisu v této otázce v rámci honby za voličem. A řádně se spletla, volič se naopak leknul jejího rozpočtového avanturismu, který neoliberální média (kterých je většina) neopomněla velmi zdůraznit. Volič vyhodnotil situaci jinak a zvolil strany rozpočtové odpovědnosti, které se ale do potírání korupce nebo rozrušování oligarchických vazeb zrovna nepohrnou.
Je vlastně otázkou, kdo vůbec bude s tendenci k oligarchické vládě politicky bojovat. Na obzoru není strana, která by si toto téma osvojila jako hlavní. Navíc to není ani levicové, ani pravicové téma. Korupce a klientelismus jde napříč stranami, i když mohli bychom pro poctivost říci, že u sociálních demokratů je to spíše amatérská záležitost, zatímco pravicové strany jsou v tomto ohledu profíci. Konec konců hlavním klientem pravice jsou podnikatelé, kteří často závisí na státních zakázkách. Zatímco zaměstnanci, které reprezentuje sociální demokracie, státní zakázky nezajímají. Je možné, ale velmi málo pravděpodobné, že stávající strany najdou v sobě dost morálních sil, aby se s klientelismem vypořádaly samy. Je možné, že vznikne nová politická strana, která získá veřejnost pro boj s korupcí a oligarchií. Je možné, že vše zůstane při starém, akorát té demokracie bude nějak míň.