Přiznám se, že jsem s napětím čekal, s čím přijde poslanec Marek Benda po odhalení, že fíglem získal titul práv Judr. Jednak použil pro rigorózní práci stejný text jako už jednou pro diplomku, jednak dodal rozsahem zhruba poloviční práci. Ani na vteřinu jsem nepochyboval o tom, že se pokusí situaci takzvaně ustát. A nezklamal mě. Prý udělal formální chybu, ale práce je podle něj tak vynikající a výjimečná, že nárok na titul měl. Svého činu lituje a hned ho chce napravit tím, že na druhý pokus ten kýžený titul obhájí. Ale proč by měl najednou něco dopracovávat, když je to tak vynikající a v pořádku? Tomu nerozumím.
Pan Benda kupodivu také stále nějak pomíjí skutečnost, že zvětšoval písmo té práce tak, aby požadovaných sto stránek dosáhnul. Prý to byla náhoda, počet písmenek ho nezajímal, šlo přeci o podstatu. Jenže Windows má takovou protivnou službu, že vám v oddílu vlastnosti celkem neúprosně ukáže počet znaků, které text obsahuje. A podle skutečného počtu znaků měla práce potřebných normostran (řádek 60 znaků, stránka 30 sloupců, 60x30=1800 znaků na stránku) jen padesát sedm. Jenže takové nízké kupecké počty byly pod rozlišovací schopnost předsedy Ústavně právního výboru poslanecké sněmovny parlamentu České republiky. Jenže člověku se pořád vtírá otázka, proč pan poslanec to písmo zvětšoval, aby to vyšlo na sto stran.
Poslanec Marek Benda je v jistém smyslu esencí toho, co produkuje dnešní politický systém vyznačující se arogancí, pohrdáním pravidly, povýšeností a hroší kůží. Pan Benda se často vyskytoval tam, kde politika uplatňovala svojí aroganci. Byl například jednou z hlavních postav při vyvlastnění půlky Malé strany pro potřeby parlamentu v 90. letech. Pamatuji si, jak reportérovi pořadu Nadoraz, který se vyptával, jestli má spočítané, kolik čtverečních metrů vychází v zabraných palácích na jednoho poslance, odpověděl, že taková úvaha je pod jeho rozlišovací schopnost. Už tehdy hrála rozlišovací schopnost v jeho uvažování velkou roli. Také byl tvůrcem a předkladatelem náhubkového zákona, který měl ochránit politiky před potupným zveřejňováním jejich odposlechů s různými mafiány.
Hlavním problémem pana Bendy je, že vstoupil do politiky už během studií a s výjimkou dvou let (kdy byl zaměstnán jak jinak než u státu v odboru vládní agendy Ministerstva informatiky) jí nikdy neopustil. Nikdy normálně nepracoval a vždy požíval finančních a dalších výhod poslaneckého mandátu. Teď je to s jeho politickou existencí nahnuté, protože neuspěl v primárkách v rodné ODS. Někde prý prohlásil, že by v případě nezvolení do parlamentu uvažoval o pozici náměstka ministra celkem jedno na jakém ministerstvu. Že na ministerstvech pracují stovky špičkových odborníků, kteří pracně budují svojí kariéru už dvacet let ve svobodných poměrech, které by pan Benda s nulovou praxí automaticky přeskočil, to ho vůbec nevzrušuje. Jako politik je přece něco víc než normální občan.
Proto také bez váhání na otázku, zda může dál vykonávat funkci předsedy Ústavně právního výboru, odpověděl, že určitě, protože se předsedou stal v době, kdy ještě titul neměl. Toto časové omezení platnosti morálního prohřešku na dobu určitou mě pobavilo snad ještě víc než jeho návrh, že práci dodatečně dopíše. Neuvěřitelnou bezostyšností ale bylo, když pravil, že se aspoň touto kauzou upozorní na problematiku restitucí, které byly předmětem oné práce. Celé to ukazuje, co dokáže dvacet let strávených v politice s člověkem udělat. A to i s člověkem pocházejícím z vynikající rodiny. Je to smutný pohled.