V posledních volbách získaly populistické a extrémistické strany (ANO, SPD a KSČM) 115 mandátů, což se rovnalo téměř ústavní většině. Bylo to drtivé vítězství politických sil zpochybňujících nebo dokonce odmítajících stávající liberálně demokratický politický systém. Následné vítězství Miloše Zemana v prezidentských volbách jenom potvrdilo nadvládu těchto politických sil. Přitom nelze říci, že by tradiční demokratické politické strany nějak podcenily svého soupeře. Dá se říci, že do politického souboje vložily všechny své síly a na jejich podporu silně vystoupila občanská společnost, která se mohutným způsobem mobilizovala. Ale marně, politická prohra liberálně demokratických sil byla přesvědčivá.

Poražené politické strany a občanská společnost se s porážku nesmířily. Trestně stíhaný premiér se stal předmětem opovržení a odmítání, které občanská společnost projevovala na opakovaných demonstracích. Ovšem s nulovým či dokonce negativním výsledkem, co se týče voličských preferencí, Ty nejenže neklesaly, ale naopak Babišovu hnutí stouply. Jako se na jedné straně semkly liberálně demokratické síly, tak se i na druhé straně mobilizovaly síly populismu a extrémismu. Jakoby se politika v naší zemi odehrávala na dvou různých pódiích s dvěma různými obecenstvy. Respektive jakoby Zemanovi a Babišovi voliči žili jaksi mimo základní hodnoty a priority liberálně demokratického systému, jako by je hodnoty v podobě garance lidských práv a vlády zákona neoslovovaly. Jako by se necítili být součástí tohoto světa, jakoby se naopak cítili být odstrčeni, podváděni a vyloučeni tímto světem, který k nim dle jejich mínění necítí respekt.

Podle statistik dvě třetiny pracujících u nás nedosáhnou na průměrný plat. To je ekonomická nerovnost daná objektivními tržními podmínkami, s níž se dle mínění liberálně demokratické politické reprezentace musí dotyční smířit. A pracovat na sobě, vzdělávat se, lépe pracovat, hledat lepší job a prostě se snažit nějak svojí situaci změnit. Jenže, jak píše Fukuyama ve své knize Identita „bolest z chudoby je často daleko více pociťována jako ztráta důstojnosti“. Nebo jako pokles osobní hodnoty pro ostatní, pro společnost. Hmotná nouze je jednotlivci často vnímána nikoli jako ekonomické strádání, ale spíše jako ztráta identity. Společnost na tyto podprůměrně placené kašle nebo maximálně předstírá snahu jejich situaci nějak zlepšit. Avšak i dobře míněné sociální podpory (na bydlení, na děti, na vzdělání) nemohou vykompenzovat ponížení, které tito lidé zažívají. Žijeme dnes ve světě, kdy se hodnota člověka pro společnost odvíjí téměř výlučně od toho, jaký má výdělek. Tito lidé si pak kladou otázku, opravdu jsem tak bezcenný, opravdu jsem tak ubohý? Připočtěme k tomu velkou míru arogance a šikany ve firmách vůči těmto nízko placeným lidem a vyjde nám z toho značná frustrace, jež zasahuje velkou část společnosti.

Tito „bezcenní“ lidé si kladou otázku, co jsou vlastně zač. Proč jsou tak bezcenní, jaká je jejich identita, kam patří, komu na nich kromě blízkých záleží. A hledají spřízněné duše, další lidi, kteří jsou na tom jako oni. Politické strany, politici, elity je dávno opustili, mají pro ně univerzální odpověď: v liberálně demokratickém systému se každý musí postarat sám o sebe, musí být iniciativní, musí vzít odpovědnost za svůj život vzít do vlastních rukou. To mu říkají ti zprava. Ti zleva ho odkážou na sociální dávky, které sice o něco zlepší jeho ekonomickou situaci, ale ponížení zůstává. Navíc k sociálním dávkám se musí propracovat mlýnem příslušných institucí a úřadů práce, kde ho čeká arogance, lhostejnost a nezájem.

Tito lidé, jako ostatně nikdo, se nemohou smířit s tím, že by byli tak bezcenní a prázdní, jak jim to naznačuje ekonomika, společnost a její instituce. Naopak (abychom parafrázovali Fukuyamu) postupně stále více věří tomu, že mají autentické vnitřní já, které není světem uznáno, což mu naznačuje, že celá vnější společnost může být falešná a represivní. To je logický závěr, k němuž zákonitě uražení a ponížení dojdou, nemají-li se smířit s tím, že jsou méněcenní. Zaměřují se pak na přirozenou potřebu uznání své důstojnosti, k čemuž si vytvářejí vlastní jazyk pro vyjádření vzdoru, který vybuchuje, když takové uznání nepřichází.


Jak dále píše Fukuyama proces sebeuvědomění uražených a ponížených významně akcelerovala sociální média, která mezi sebou spojila podobné lidi a osvobodila je od geografické omezenosti, dovolila jim komunikovat s lidmi podobných názorů a osudů a současně je oddělit od názorů, které se jim nelíbily. Ve většině tradičních komunit propojených tváří v tvář by byl počet lidí, kteří sdílejí podobné hodnoty a teorie vysvětlující jejich situaci, velmi omezený, zatímco on-line bylo možné objevit tisíce až statisíce spoluvěřících. Tradiční papírová média ztratila v očích „bezcenných“ svojí autoritu, což usnadnilo šíření všech možných informací, fám i falešných zpráv včetně cíleného úsilí o pošpinění politických oponentů. Anonymita sociálních sítí odstranila dosavadní omezení týkající se zdvořilosti, takže se do sociálních sítí vylily kýble špíny vůči názorovým oponentům. Toto bylo základem procesu, v němž vznikaly nové identity prostřednictvím on-line komunit.


Obecně se dá říci, že současný globální svět narušuje stávají život nekonečným proudem změn, otvíráním nových možností, které předtím neexistovaly. Řada myslitelů charakterizuje dnešní dobu jako tekutou, pohyblivou a neuchopitelnou. Svoboda a stupeň volby, které nabízí dnešní liberální společnost, nejsou velkou částí společnosti vnímány jako nové šance, jako výzvy, ale naopak jako ohrožení jejich tradičního života, jejich domova, jejich prostředí, na něž byli po generace zvyklí. Velkou část společnosti tato nově nabytá volnost zanechává nešťastné, opuštěné a odpojené od světa, který se jim svojí tekutostí odcizuje. Narůstá fenomén nostalgie po komunitě a struktuře života, který ti „bezcenní“ a opuštění ztratili. Za minulého režimu byl populární zlidovělý spirituál, který se zpíval po hospodách:
Vraťte nám naší víru,
byla pro nás dobrá dost.
Byla dobrá pro mýho fotra,
bude pro nás dobrá dost.
Tehdy se tím mínilo, jděte někam s ideologií, vraťte nám obyčejnou slušnost, která nám dřív bohatě stačila k životu. Dnes bychom slovo víra mohli vyměnit za způsob život nebo domov. Člověk není bez vlastní identity, bez uznání a respektu společnosti, bez pocitu, že k něčemu nadosobnímu náleží, téměř nic. Takový člověk je člověkem bez skutečného domova, protože domov je místo, kam člověk patří, kde je vítán, kde je uznáván, kde se o něm minimálně ví. Velká část společnosti má pocit, že je neviditelná, že jí nikdo nevnímá, leda jako problém a obtíž. Nedivme se jí tedy, že v reakci na to vnímá náš liberálně demokratický režim podobně: jako problém a obtíž. Nedivme se, že hledá a často i nachází řešení mimo tento systém u falešných proroků, kteří jim říkají, že byli zrazeni a znevažováni stávajícím společenským řádem a nabídnou jim členství v takových společenstvích, které plně bude chápat jejich identitu a plně uznávat jejich hodnotu

Babišovi a Zemanovi se podařilo uražené a ponížené oslovit, projevit pochopení pro jejich situaci a dát jim naději, že se společnost začne k nim chovat s respektem. Současně s tím ale také zpochybnili a sklouzli mimo pravidla liberálně demokratického systému. Pokud chceme Babiše a Zemana porazit, pak musíme udělat totéž ale s tím rozdílem, že tak učiníme na bázi liberální demokracie.