Historici, kteří si říkají revisionisti, tvrdí, že velká část obyvatelstva žila za minulého režimu v souladu s režimem. Nejenže necítila odpor k tomuto režimu, ale dokonce v něm do jisté míry žila ráda, protože režim vyznával podobné hodnoty (rovnost, sociální jistoty, právo na práci) jí zajistil sociální, zdravotní a pracovní podmínky, které jí stačily ke spokojenému životu. U nás se jako čelný představitel této školy vyprofiloval děkan Filosofické fakulty Michal Pullman. Ten svým veřejným vystoupením rozlítil celou řadu osobností, které ostře reagovaly na jeho názory. Michal Klíma mu napsal otevřený dopis, v němž polemizoval s jeho názory a podivoval se, jak je možné, že takový člověk je děkanem na nejprestižnější fakultě v zemi. Michalovi Klímovi zase napsal otevřený dopis kardinál Duka, kde děkoval, za odvahu s níž se do děkana Pullmana pustil. Ostrá reakce je vyvolána obavou, že podobné názory relativizují zločiny minulého režimu, a tím přivolávají možnost, že se k nám podobný režim zase jednou vrátí. Chápu tyto obavy a mám rovněž pocit, že tyto revisionistické názory o tom, jak pro velkou část obyvatelstva byl minulý režim celkem pohoda, se minimálně bolestně dotýkají obětí zločinů tohoto režimu. Nicméně útoky na Pullmana neřeší podstatu věci, a sice zdali na tom něco přece jen není.

Mně se jeví jako zvláštní, když mi nějací mladíci z titulu, že jsou historici, vypráví, jaké to bylo v době, v níž jsem prožil víc jak polovinu svého života, zatímco oni ho zažili jako děti nebo jako mimina. Pravda, hodně toho načetli, ale oni nemohou vědět, jakou mají váhu fakta, která znají jen z četby nebo z doslechu. Chtěl bych tedy popsat minulý režim, tedy období normalizace, tak, jak jsem ho zažil na vlastní kůži.

Hlavní rozdíl oproti dnešku spočíval v tom, že režim - strana, stát, policie, propaganda měl pevné místo v životě každého jednotlivého občana. Dnes může kdokoliv žít, aniž by mu režim vstupoval do života. Stačí, když si vydělá na živobytí, platí daně, neporušuje zákon a režim pro něj v podstatě neexistuje. Nikoli tak ale v éře socialismu. Po celý život ležel režim na každém jednotlivém člověku jako balvan.

Od dětství si na každého režim vedl kádrové materiály, které měly rozhodující význam pro budoucí kariéru člověka. Už na střední školu bylo zapotřebí v těchto materiálech potvrzeno, že člověk byl v Pionýru a tím dával oddanost ideálům socialismu a budování socialistické vlasti. Pokud se člověk chtěl ze střední školy hlásit na vysokou, tak bez členství v SSM to bylo takřka nemožné.

Každý člověk se do tohoto režimu vstupoval zatížen dědičným hříchem svých rodičů. Pro jeho hodnocení byl od začátku rozhodující jeho původ. Když byl původem z továrnické, živnostnické nebo feudální rodiny, pak byl automaticky zařazen mezi potenciální nepořátele režimu a podle toho se s ním zacházelo. Takový člověk měl velmi ztížený ne-li znemožněný přístup ke vzdělání. Nemohl vykonávat sebemenší řídící pozici. V éře normalizace nahradily nepřátelské třídy (kapitalisty, živnostníky, kulaky) nepřátelé socialismu, tedy kontrarevolucionáři, pravicoví oportunisté a chartisté. Původ byl základní složkou kádrových materiálů. Za normalizace pokud byli rodiče ve straně, tak to bylo pro další postup to nejlepší. Horší to bylo, pokud byli nestraníci a tedy jim chyběla společenská angažovanost. Ještě horší bylo, pokud byli rodiče vyškrtnutí ze strany jako, mnohem horší pokud byli coby kontrarevolucionáři vyloučení ze strany, a nejhorší byli disidenti hlavně pak signatáři Charty 77. Špatné bylo, pokud rodinný příslušník emigroval na Západ, to se pak dotyčný mohl s cestami na Západ rozloučit. V kádrových materiálech byly zachyceny všechny prohřešky dotyčného, třeba že nepodepsal nějakou petici za mír nebo za propuštění Angely Davisové. V kádrových materiálech se rovněž soustředila všechna udání domovnic a uličního výboru KSČ, o nichž dotyčný neměl tušení, ale která mu ničila život.
Vedle toho naše životy sledovala s velkou péčí STB za pomoci stovek tisíců tajných spoluracovníků, takže člověk nikdy neměl jistotu, že třeba právě jeho kamarád není udavač. Dopady sledování STB na život člověka byly drtivé. Bez vysvětlení letěl z práce, nebo mu sebrali pas, maximálně mu nadřízení s hrůzou v hlase po straně šeptali, že musel provést něco strašného, protože se o něj zajímá STB.

Stát jako monopolní majitel výrobních prostředků byl rovněž výhradní podnikatel a zaměstnavatel. Zaměstnávání lidí se řídilo nejen racionálními potřebami, ale přísně i pravidly ideologické povahy na základě kádrování. Takže pokud člověk upadl u státu v nemilost, pak prvním trestem, který ho čekal byl horší post. Mohl být sesazen, mohl být vyhozen a bylo mu nabídnouto jen zaměstnání v manuálních profesích. Na tom bylo zajímavé, že režim, který hlásel ideologii vedoucí úlohy dělnické třídy, trestal neposlušné hříšníky tím, že je posílal dělat dělnické práce.

Režim obyvatelstvo dělil na straníky a nestraníky. Straníci podle principu vedoucí úlohy komunistické strany obsazovali většinu vedoucí pozic v hospodářství a ve státě. Pokud chtěl člověk vykonávat řídící post, musel počítat s tím, že bude potřebovat stranickou legitimaci. Kádrovou politiku ve podnicích řidila stranická organizace pod dohledem vyšších stranických orgánů. Vedoucího odboru v podniku musel schválit celozávodní výbor KSČ a ještě o okresní výbor strany. Ředitele podniku schvaloval krajský nebo dokonce ústřední výbor KSČ.

My nestraníci jsme za normalizace žili odděleni od straníků. V té době už všiochni včetně včetně normalizátorů věděli, že socialismus je omyl a že naprosto není schopen konkurovat kapitalismu, který po všech stránkách vykazoval nesrovnatelně větší produktivitu výroby a kvalitu svých výrobků. Nikdo v té době nemohl říkat, že je oddaný věci socialismu a že tomu věří. S výjimkou slabomyslných lidí všem bylo jasné, že socialismus je slepá ulička a že její tupá dnešní podoba je nám vnucená okupačními vojsky. Kdo vstoupil do strany, ten se prostě vyřadil ze společnosti slušných lidí, a většinou byl společensky nestraníky bojkotován. Vstup do strany byl o to horší, že po okupaci bratrskými armádami v roce 68 se strana stala nástrojem sovětské kolonizace naší země a tudíž příslušnost ke straně byla příslušností k okupačnímu režimu nastolenému sovětskými vojsky. Jinými slovy velezrada. Také proto základní otázkou prověrek v roce 70 na počátku normalizace byla otázka zda souhlasíte bratrskou pomocí armád Waršavské smlouvy proti kontrarevoluci. Kdo souhlasil, prošel a mohl dál vykonávat svoí práci. Kdo nesouhlasil, tak letěl.

Paradoxně režim členství ve straně požadoval u duševní práce a nikoli u dělnické práce. Dělníkům jejich těžkou práci nikdo nemohl vzít. A tak paradoxně (neměli co ztratit, leda svou těžkou práci) dělníci byli za minulého režimu daleko odvážnější než inteligence. Režim raději dělal, že neslyší jejich nadávání na bolševika, který mohl za všechen ten bordel, nedostatek a bídu. Dělníci neměli důvod cítit k režimu nepřátelství tak jako duševně pracující. Co ale degradovalo režim v očích dělníků, bylo zoufalé ekonomické zaostávání za Západem. Dělníci si uměli spočítak, za kolik měsíčních platů si koupí auto nebo televizi dělník na Západě a za kolik on. Rozdíly byly řádové. Stejně tak dělníci nemohli nevnímat, jaká auta, televize, pračky, elektroniku vyrábí Západa a jaké zoufalosti plodí socialistické státy. Všem bylo jasné, že Západ v efektivnosti a kvalitě doslova drtí socialistické státy. A nikomu se nechtělo být součásté světa, který se v životní úrovni propadá na dno.

Nějak v tomto světě, jak jsem jej tehdy zažil já a drtivá většina mých kolegů, známých a kamarádů, nevidím prostor pro lidi spokojeně si užívající život v socialismu. Tedy kromě straníků, kteří za legitimaci dostali slibnou kariéru.
Nikomu se nechtělo žít v režimu, který nejenže byl totálně ekonomicky neschopný, ale ubíjel tvůrčí potenciál společnosti. Režim nám nikdy nezmizel v očích. Byl svým dotěrným způsobem pořád s námi. Viděli jsme ho denně ve frontách na cokoliv, ve strašlivě ubohé nabídce zboží v krámech, v nedostatku všeho včetně takových banalit, jako je toaletní papír, v omlácených fasádách, v neurvalých úřednících, surových policajtech. A to nemluvím o všudypřítomné debilní ideologii, o zavřených hranicích, o dvouleté vojně horší než vězení, o rozdělených rodinách, které se nesměly navštěvovat, o nemožnosti se veřejně svobodně vyjádřit. Za minulého režimu opravdu nebylo dobře.

Vyšlo v Lidových novinách