S fenoménem koronaviru se objevil nový a silný společenský trend, který bych nazval boj za svobodu k bezohlednosti. Lidé demonstrují proti rouškám, které nemají ani tak chránit je jako spíš ostatní. Bojují za právo nenosit roušky a tak nakazit ostatní, pokud jsem náhodou sám nakažený. Proti rouškám obvykle demonstrují nebo na sociálních sítích a blogových platformách běsní lidé z nerizikových skupin, tedy ti, kteří se koronaviru zas tak nemusí obávat. Proč by si měli kazit život rouškou nebo nemoci jít do hospody, když jich se to netýká. Ať se ti staří někam schovají a nevylézají, já se přeci kvůli nim nebudu omezovat. A když mi to vláda nařídí, tak jdu do ulic a dělám novou revoluci: tentokrát za svobodu být bezohledný.

Ono už předchozí hnutí proti očkování hodně zavánělo touto svobodou k bezohlednosti. Očkujete se opět nikoli jen kvůli sobě, ale kvůli ostatním. Očkování má smysl, když se očkují všichni, jinak je téměř k ničemu. A poměrně inteligentní lidé sveřepě odmítali dávat děti očkovat. Nakonec se kompromis našel v tom, že očkovací dávky se rozložily v čase, ale ta primární neochota udělat něco pro ostatní z toho čišela.

Dnes nás tedy čeká boj o to, kolik lidí se nechá očkovat. V první etapě poptávka po vakcíně určitě převýší nabídku. Ale až budou proočkovány rizikové skupiny a zdravotníci, přijde na řadu neriziková většina. Ta bude vybavená právními analýzami, že nelze k očkování přinutit, pseudoodbornými analýzami, jak je očkování k ničemu a akorát člověka poškodí vedlejšími účinky. Prostě rodí se hnutí, v jehož čele budou rádoby odborníci a právníci, kteří budou aktivně napomáhat většinové bezohlednosti.

Talhle se chová společnost, o níž klasik pravil homo homini lupus (člověk člověku vlkem). Koronavir nám nastavil zrcadlo a není to hezký pohled.