Policejní prezidium připravilo v utajení, a mimo jakoukoliv odbornou diskuzi a veřejnou kontrolu, zásadní reorganizaci kriminální služby. Fakt sám o sobě výjimečný a podivný. Už jenom proto, že v ústavním pořádku České republiky nelze vnímat kriminální policii jinak, než jenom jako součást „orgánů činných v trestním řízení“, kde konání policie je v každém kroku pod kontrolou státního zastupitelství a v předepsaných úkonech pod rozhodovací pravomocí soudu.

Úmyslně nekonzultovat tak důležitou proměnu kriminální služby s policii nadřízenou soustavou státního zastupitelství a s justicí, mohl jen blázen. Profesionál, vedený nejlepším zájmem policie, tak nikdy jednat nemohl. Stejně tak byla vyšachována i jediná další ústavní pojistka, kterou je parlamentní dohled nad ozbrojenými sbory. Už jenom tento fakt by v právním státě musel vést k okamžitému odvolání policejního prezidenta a všech jeho podřízených, kteří se podíleli na utajování celé věci.

Všichni si totiž museli být vědomi, že narušení rovnováhy a důvěry v části soustavy orgánů činných v trestním řízení, která se před několika lety začala konečně emancipovat a vymykat kontrole politiky, nevyhnutelně povede k radikální destabilizaci situace a k její stejně nevyhnutelné politizaci. Taková „neopatrnost“ se pak dá přirovnat jen k pokusu o státní převrat.

Úřad služby kriminální policie a vyšetřování na Policejním prezidiu řídí čtrnáct útvarů s celostátní působností, včetně úsměvných nesmyslů jako je Národní kontaktní bod pro sport s opravdu neuvěřitelným úředním česko-anglickým překladem „Czech Sport Intelligence Service“ (pro neangličtináře, sousloví „Intelligence Service“ označuje zásadně pouze zpravodajskou službu) - a k tomu ještě řídí i činnost odpovídajících útvarů na všech krajských ředitelstvích policie. O nich se však v souvislosti s reorganizací nemluví, jako by se jich vůbec netýkala.

Podle doposud zveřejněných informací se zdá, že celá reorganizace kriminální policie je vedena snahou o nastolení centrální kontroly Policejního prezidia nad informačními toky v rozpracovaných a připravovaných kauzách. Jinak řečeno, politiky dosazení policejní funkcionáři chtějí převzít funkce a pravomoce, svěřené doposud ze zákona pouze státnímu zastupitelství a soudům. Sloučení útvarů s celostátní působností, konkrétně „protimafiánského“ a „protikorupčního“, dává smysl pouze tehdy, pokud si všimneme vsunutí dvou dalších „koordinačních“ složek, které jim mají být nadřízeny. Ty mají mít, podle představ Policejního prezidia, přístup ke všem informacím z otevřených případů – a rozhodovat o pokračování nebo zahajování vyšetřování. Protiústavní nesmysl, dublující a kopírující už existující a fungující pravomoci státního zastupitelství a soudů.

Smysl a úspěšnost policejních útvarů s celostátní působností je právě v jejich autonomii a oddělení jejich výkonu od byrokracie Policejního prezidia. Protože jakkoliv vertikální je rozhodovací struktura ozbrojených sborů, v demokracii to nikdy nesmí znamenat, že

Policejní prezidium má mít přehled a rozhodovat o každé informací a kroku. Klíčem k posuzování by mělo být zacházení s citlivými informacemi v živých kauzách a v nepřípustnosti politického dozoru nad jakoukoliv součástí jednání orgánů činných v trestním řízení. To je, oč tu běží.

Pro stát tragickým prvním „úspěchem“ nové policejní reformy je odstranění plukovníka Roberta Šlachty, zatím jen několika jeho podřízených – tedy vědomá destabilizace protimafiánského útvaru a bezprecedentní destrukce vztahů se státním zastupitelstvím. Politice podléhající vedení policie Šlachtovi vytýkalo, že je „nekomunikativní“, „sólista“, který „nerespektuje rozdělení úloh“, a soustavně překračuje svoje pravomoci. Byl to prý „radikál“, fanaticky přesvědčený o propojení organizovaného zločinu s politikou, a který proto „šel po politicích“, i když neměl dostatek důkazů.

Autor není obhájcem Roberta Šlachty a v minulosti i na tomto blogu několikrát upozorňoval na chyby či nekorektnosti v jednání jeho útvaru. Nelze si však nevšimnout, že zásah proti na politice nezávislé struktuře části orgánů činných v trestním řízení přišel přesně ve chvíli, kdy „Šlachtovci“, „Zeman“ a „Bradáčová“ začali zasahovat proti státním zástupcům a policistům, podezřelým z dlouhodobé spolupráce s politiky a vynášení informací organizovanému zločinu.

Nevyhnutelná politizace této vskutku krizové situace vynáší na povrch nepěkné resentimenty minulosti. Málokdo si chce pamatovat, jak tragické důsledky mělo vyhození velitelů čtyř klíčových útvarů kriminální policie premiérem Milošem Zemanem koncem devadesátých let. Dojednával je tehdy Zemanův poradce Miroslav Šlouf přímo s gangsterem Františkem Mrázkem, který si mu do telefonu stěžoval, že mu „muzikanti“ šlapou na paty. Obvinění, vazby, rozprášení útvarů, podivné sebevraždy nepoddajných policistů, ale i vraždy… Podobné zničující zásahy za premiéra Paroubka, či ministrů vnitra Langera a Peciny. Když Robert Šlachta před osmi lety nastupoval do funkce po vynuceném odchodu Jana Kubiceho, dostal prý na uvítanou tablo se sto jedenácti fotografiemi policistů, kteří útvar opustili…

Pozoruhodné – a tragicky nepoučené - jsou reakce politických stran na tuto krizi. Namísto, aby se zabývaly narušením ústavních principů a stability země, strany pravicové se v této chvíli raději spojí s komunisty, jen aby nezískal body Andrej Babiš. Pro TOP 09 a ODS je to sebevražedná taktika. Nejčistší řešení, jakým by byly předčasné volby, nepřichází v úvahu, protože strany nenajdou společnou vůli přinutit prezidenta, aby volby vypsal a nehrál si s úřednickým kabinetem. Lidovci, namísto, aby podpořili o fakta opřená stanoviska svého bezpečnostního experta Ivana Gabala, kritizujícího „reformu“ jako riziko pro bezpečnost státu, lavírují. Podlost, s jakou ministr vnitra vyvolal krizi a vnitrostranický puč za zády svého nepřítomného premiéra, se pak dá srovnat pouze se slabostí, s jakou premiér trpně přijal roli oběti. Místo toho, aby ministr vnitra okamžitě přišel o funkci za porušení ústavního pořádku, svolává se Bezpečnostní rada státu, kde se v utajeném režimu bude vysvětlovat reorganizace kriminální policie, kterážto reorganizace je však prý veřejná…

A na podzim ve volbách oslabená sociální demokracie ráda zapomene na sobotkovské snahy a modernizace - a v čele s Milanem Chovancem po kolenou přileze k Miloši Zemanovi, aby ho poníženě poprosila o pokračování v prezidentské funkci. Právní stát může počkat. Samozřejmě, na kolenou.

psáno pro www.hlidacipes.org