A o tom to prý je. Alespoň tak mi zdůvodňovali pánové to, proč se fotbalové a hokejové hvězdy topí ve stamilionech, které ani nemohou v životě nikdy smysluplně utratit (pokud se neožení s Victorií, dnes Beckham), zatímco lékař, který dokáže transplantovat srdce (a co srdce, stačí, když nás zbaví bolesti při žlučníkovém záchvatu!), často přemýšlí, zda zvládne utáhnout hypotéku.

Ten nepoměr hodnotového žebříčku naší společnosti mne vždy tak trochu týral. Jsem si vědoma, že odměňování lidské práce nebude a nemůže být nikdy objektivně spravedlivé. Ale přesto… Lékaři mi z toho vyčnívají. Protože nás všechny ostatní mají doslova v rukou. A my sami bychom měli chtít, aby ty ruce nebyly unavené, a aby lékař, který do nás zaboří skalpel, se předtím aspoň normálně vyspal. Čtu výtky, že jsme rukojmím. Nejsme – jsme všichni přímo potencionální oběti. Unavených lékařů, kteří chodí do práce za takový měsíční plat, za který by leckterý herec nevzal natáčecí týden (a některý ani den, a některý ani hodinu). Odpovědnost jako blázen – a plat, za který by do živého tvora skutečně řízl po desítkách hodin přesčasů opravdu jen člověk zbavený svéprávnosti. Nedělám z doktorů chudáky obecně. Některým se daří dobře – ale to jsou většinou ti, kteří nepracují ve veřejných nemocnicích, na které je většina z nás odkázána, a taky vím, že ani ti soukromí to rozhodně nemají za osm hodin denně.

A tak mne tak napadá – zvětšila by se skutečně společenská prestiž lidí, kteří přivádějí na svět naše děti, zbavují nás bolestí a zachraňují naše životy, kdyby tak činili ne za zdmi nemocnic, ale na těch stadionech? Chodily by na Pirka, Pafka či Svobodu takové davy, jako na Jágra či Beckhama? A co přímé přenosy z transplantací, a soutěže týmů, kterému se to podaří dříve? A co sázky? Trochu tápu ve stupních – okresní, krajský přebor? První liga? A kdo by nám ty týmy pískal?

Ne, nechci si z toho dělat legraci. Je mi jen líto, jak se klaníme hvězdám všeho druhu, a lékaře někteří z nás považujeme za vyděrače. Možná jen do doby, než nám nebo našemu blízkému skutečně bude ouvej. Všechno bychom dali, aby ti muži a ženy v bílých pláštích pomohli, aby udělali všechno, co vůbec lze. Dali bychom z veřejných peněz, z vlastních, z půjčených…všechno bychom dali. Jenže možná nebudeme moct. Narazíme na zavřené dveře, protože náš lékař z nezměrné únavy a vyčerpání prostě…usnul. Nebo doma právě staví plot – na firmu, aby mu ho postavila, totiž na rozdíl od jiných celebrit prostě nemá. Nebo je v Rakousku, protože tam ho nechají hrát tu první ligu, zatímco tady se cítí jako hráč okresního přeboru.

Zkrátka – všechno má na světě nějakou cenu, ale jsou věci, které mají navíc hodnotu. Jednou z nich je naše zdraví a náš život. Proto mám v tomto směru poměrně jasno – nejsme přece tak bohatí, abychom si kupovali levné věci, říká jeden ohraný slogan – a já dodávám a se vší vážností parafrázuji - nejsme přece tak zdraví, abychom si mohli dovolit levné lékaře. Chtějme pro ně proto extraligu. I když se na ty stadiony opravdu těžko přestěhují. Ale ono postačí, když to budou dobře „hrát“ i za těmi nemocničními zdmi. Protože na jejich "hře" závisí to nejcennější - kvalita našeho života, a někdy život sám.

Víme to vůbec?